Xerodoth Sigmius

 

Alternativní scénář

 

Včera jsem vstřebal

poslední zbytky nadšení,

abych se zas chvíli nebál

smrti vyhladověním.

A v rámci šetření

uchýlil jsem se k bydlení

v chýši z muších nožek,

kde každý můj výkřik „Cože?!“

způsobí její zhroucení.

Buším do mříží

uzamčených zadních vrátek

a s výrazem Ježíše na kříži

zírám na účetní zůstatek.

V pomatení smyslů

vrhám se ke kolečkovému křeslu

a zaslepen rojem nočních můr

vykřikuji „Femur, femur!“

Pak hroutím se na dno vany,

škubu tělem na všechny strany

se slovem „kandelábry!“

a doufám, že mi narostou žábry.

V neutuchající sebezášti

očekávám rytíře v bílém plášti

co se mnou zmizí v oblacích

a odvleče mne v kazajce svěrací.

 

A pak už jen celý dny

se z reality vytrácet,

polstrovanou podlahu pozvracet,

z antipsychotickejch prášků

dostat alergickou vyrážku,

po zbytek svýho života

bejt za slintajícího idiota,

postupně se bez pocitu viny

proměnit v kus zeleniny,

co jen zírá, jak se mu mění kapačky

a postupně tloustnou ty sestřičky,

co ještě před chvílí

byly éterický víly,

ale jak čas z nich upíjel,

 

staly se z nich harpyje.

No jasně, a co se týče mýho pyje,

z toho jen masité kvítí, co navždy povadlo.

Žádnej kašpárek, žádný zasraný divadlo,

protože z těch prášků, co jsou dobrý snad jen k zblití,

se mi libido už nikdy nerozsvítí.

 

Chtěl bych svou hlavu zprostit

týhle alternativní budoucnosti.

Navíc můj mozek se nepáře

s tímhle scénářem.

 

Ale víš...

...s každým selháním jsem tomu pořád blíž.

 

 

Zítřek není

 

Selhání vší motoriky.

Ovesná kaše s porcelánovými střepy

symbolizuje paniku.

 

Jednoho dne se nevzbudíš

a já to zjistím jako první.

 

 

 

Klady a rozklady

 

Podívej, lásko,

obloha se láme

a my už se pod maskou

ani neusmíváme.

Kým jsme teď,

když naše identity vysublimovaly?

Ve snaze najít odpověď

jsme si vyfasovali

scénáře do dalšího kvartálu.

S novou rolí

do novýho normálu.

Vzal bych si cokoliv,

ale chci

v tom víc emocí,

konec jalový zábavy,

 

donquijotovský postavy

mě dávno nebaví.

Náš život vyžaduje redakční úpravy.

 

Podívej, lásko, padá nebeská klenba!

Prší fragmenty, pojďme je vstřebat!

Podívej, lásko, padají nebesa,

a i když v tom je krása a noblesa,

jsme ukryti v hlubinách peřinový sluje

a vlastně nás to ani moc nevzrušuje.

 

Podívej, lásko,

tříští se obloha,

hroutí se panteon.

Seber svýho oblíbenýho boha

a jeho vysušený tělo

bez pocitu viny

zamkni do vitríny.

Počínaje dneškem nejsme lidmi více,

zbyly z nás jen slovníkový definice.

Zítřky jak dnešky, repetice;

a veškerá zklamání

z nesplněnejch přání

vkládáme do urny na prázdným oltáři.

Daří se dnes? Nedaří.

 

Hm.

 

Podívej, lásko,

čas zas nefunguje,

ale co naplat, prokrastinujem,

když

kolem panuje úpadek jsoucna,

řešíme plány do budoucna

a vprostřed celýho příběhu

se snažíme uplatnit

prošlý stravenky na něhu,

štěstí a blahobyt.

A přitom, lásko, se zemská kůra páře.

Pozdě je vytvářet

falešný svatozáře.

Podívej, lásko, je čas se toho zhostit

a spálit všechny zbytečný mosty.

 

Naposled se postít

nad propastí

a

zhroutit se v zámotku

nadějnejch úsudků,

co by nás mohly spasit.

Možná. Asi.