Jakub Vaněk

 

MANIFESTY ÚZKOSTI

 

I.

 

Úzkosti těla vděčím za tento rozklad.

Mám na srdci hlínu, zem,

kypřící kolébavky paměti,

v níž kořeny slov tráví uhynulý život,

listy rozevírající tam,

kde rádlo zanechalo řádek,

navalenou zeminu, jež tiše hraničí,

nechávající k zúrodnění.

/z Imitatia III, Sídliště souostroví/

 

*

 

II.

 

Všichni tihle zdraví lidé mi neustále
vnucují své zdraví, říká slečna, nutí mě

ke svému zdraví a postupně mě zabíjejí,
staví ve mně hradby ze svého zdraví,
skrze které sotva kdy proklouzne nějaké

živé slovo, říká slečna, jen samá zdravá
slova, slova pro zdravé uši a pro zdravé

mozky úzkostlivě si chránící své takzvané
zdraví, říká slečna, sotva kdy ke mně
proklouzne nějaké živé slovo, říká
slečna, budím se uprostřed noci

a naslouchám vrzající podlaze, říká slečna,
nic vlastně neslyším, tápu ve tmě, několikrát
za noc musím měnit místo spánku, říká slečna,

pak teprve se dá psát, říká slečna, když se tápe
bez jediného zvuku, bez jediného slova se tápe
ve tmě s vrzající podlahou, ale já žádné vrzání
neslyším, říká slečna, hledám jediné možné

místo v tom rozlehlém, neohraničeném prostoru
noci, kterou nevnímám žádným z pěti smyslů,

říká slečna, když tápu, když vyklouznu ze zdravého
spánku, z něhož jsem vyhoštěna jejich zdravím,
říká slečna, když jsem vyhoštěna z jejich zdraví,

jako cizinec před nímž se musí mít na pozoru,
říká, kdyby mě takhle viděli, jak tápu, oslepená,
hluchá, naprosto znecitlivělá, říká slečna, kdyby
mě viděli a možná že mě už viděli,
protože já bych je vidět nemohla, říká

slečna, jsou rozhodnuti vyštvat mě i z toho posledního
místa, které žádným místem není, říká slečna,

nemám žádných myšlenek vůbec na nic
nemyslím, jsem cele pouze svým tápáním
a vrzáním podlahy, které neslyším,

a právě na tomto místě, říká slečna,
které místem není, nacházím slova,
s nimiž se budím do dne jejich zdraví,

s nimiž se budím jako s dlátkem,
jímž prorážím otvory skrz hradbu
jejich zdraví, slova, s nimiž se budím
a která říkám proti jejich zdraví, říká

slečna, stejně jako se jejich zdraví
budí proti mně a vnucuje se mým
slovům a dokonce i mým pohybům,

vnucuju, říká slečna, kladu svá slova
do jejich zdraví, které jim naslouchá,
říká, kladu tato živější, živá slova mezi
slova jejich zdraví a jen díky těmto slovům,

která ještě nejsou zcela jejich slovy,
říká slečna, si udržuji prostor, ve kterém
je můj život stále ještě možný, v němž

se chráním před jejich zdravím, říká slečna,
protože právě jenom zdraví život je
možné žít a protože právě jejich zdraví
není mým zdravím, říká slečna.

 

/z Masek a portrétů, Cáry/

*

 

III.

 

Odešla do sprchy krátce po tom, co mě ohlásili, a když jsem přišel na místo, čekal jsem na ni. Usmívala se a přinesla mi mandarinku. Cítila se trochu nesvá a ulevilo se jí, když jsem jí půjčil své sako. Rozložil jsem před sebe měsíčky ovoce, ale než jsem je snědl, vyhodila je do koše, abychom mohli odejít.

 

U jídelního stolu utěšovala svou přítelkyni a krátce mě s ní seznámila. Na výdejním místě si vzala pečivo a máslo k večeři, pak nechala na talíři kousek chleba. Vešli jsme do kuřárny, zapálila si a odmítla půjčit zapalovač jinému pacientovi, který byl v kuřárně. Říká, že každý má své věci. Půjčil jsem mu svůj zapalovač, nicméně nejednalo se o můj zapalovač, ale o ten, který ležel na stolku už při našem příchodu. Ptám se jí, jestli řeč a slova, jimiž mluvíme, jsou taky každého jednotlivě? Neodpověděla (nebylo co odpovědět). Cítím úzkost.

 

Ona odchází z kuřárny a nechává mě s cigaretou. Když se vracím do chodby, přináší mi kávu. Nejprve zdvořile, potom hruběji, mě pobízí k pití. Bojí se mlčení. Dotýká se mě a směje se, a co říká, mě vyvádí z míry. Má radost z lidské blízkosti jako by pila z žízně (zároveň ji ve mně probouzí). Je čistá, ale prudká.

 

Říká, abych odešel. Nevím, zda je těžší sem přijít nebo odejít, pravděpodobně proto, že jsem ani jedno nezvládl správně. Na zastávce autobusu zvedám telefon, její hlas říká, že mám být rozhodnější.

 

/z Masek a portrétů, Cáry/

 

*

IV.

 

Nemocnice byla velká hala s velkým množstvím lůžek. Stály většinou těsně vedle sebe. Jednalo se o bytelné postele s matracemi, jaké jsou na starých gaučích. Přidělili mi lůžko trochu stranou. Celý výjev působil ztemněle a úzkostně.

Měl jsem jistotu vážné nemoci a přerušení všech dosavadních plánů. Rozepisoval jsem zprávu, že nebudu moci přijít do práce. Na protější posteli ležel malý bratr s velice unavenýma očima potaženýma blankou a v nějakých podrobnostech, na které si už nevzpomínám, mi pomáhal přizpůsobit se nemocničnímu režimu.

Pak procházím přepážkou na kontrolu u lékaře. Když sedím v ordinaci, vidím, že na levé noze je na stehně a holeni příčná jizva o velikosti asi 3x10 cm. Lékař si prohlíží lehce vyboulenou jizvu na holeni a se smíchem mi oznamuje, že tam kdosi něco zapomněl po poslední operaci. Sahá prsty do otevřené rány a já sleduju, jak se tlustá kůže obrací naruby. Po chvíli vyndává protézu s velkými, bílými zuby, která se na okamžik objeví vedle mé vlastní čelisti plné zubů.

 

/z Některých snů, Cáry/