Křezťanckí ztát

 

 

 

O CÍLI LIDSKÉHO ŽIVOTA

 

Většina systémů je založená na chybném předpokladu, že cílem lidského života je být šťastný, jenže to je nemožný. My lidé jsme chronicky neschopní prožívat štěstí stejně dlouho a intenzivně jako neštěstí nebo nepohodu. Štěstí zažíváme jen v krátkých, pomíjivých a většinou neplodných okamžicích. Nejspíš i duchovní vůdci, co své systémy na možnosti dosáhnout trvalého pocitu štěstí založili, ho sami byli schopní plně zažít jen na krátký, pomalu uvadající okamžik. To skutečné, trvalé štěstí, po kterém všichni filozofové toužili, jsme schopní si uvědomit, a tehdy už vážně silně, až ve chvíli kdy ho ztratíme, až jako pocit jeho nedostatku, i když jsme ho předtím jako štěstí nebyli schopní vůbec vnímat a namísto štěstí jsme cítili jen nespokojenost nebo touhu po něčem ještě lepším. Jenže když se nám potom podaří štěstí zase dosáhnout, jsme schopní se z něj upřímně radovat jen krátkou chvíli, potom ten pocit zase pomalu přirozeně odeznívá. Takže se zdá, že ideálním stavem není pro člověka dlouhé trvání štěstí, ale časté střídání pocitů štěstí a jeho ztráty.

I systémy, které místo štěstí mluví radši o růstu, vyznávají vlastně ten samý princip. Růst je neustálý pohyb jedním směrem, takže vlastně nekonečné stupňování štěstí, což neodpovídá lidské schopnosti štěstí prožívat ani nemá žádnou obdobu v přírodě kolem.

Podle mě byli paradoxně nejblíž vystižení podstaty světa a života hedonisté, kteří sice věřili, že nejvyšším cílem života je rozkoš, což zní vlastně úplně stejně jako štěstí, ale když jí měli definovat, popisovali jí jako prudký pohyb vnitřností, zkrátka pohyb, pohyb jako lidský prožitek i jeho příčina, nekonečné střídání růstu a vadnutí, období otřesů a období klidu, nekonečný nepochopitelný koloběh neustálého bezcílného kolísání nahoru a dolů, pohyb.

 

 

JAK JSEM SE VYLÉČIL Z RAKOVINY 


Pro ty, kdo chtějí slyšet, budu vyprávět příběh o tom, jak jsem se sám vyléčil z rakoviny, která sužuje lidstvo. Tak dlouho jsem trpěl nezvladatelnými úzkostmi, na něž jsem marně hledal lék, ale každý z nich měl vedlejší účinky, každý z nich působil jen na povrchu, žádný neléčil příčinu, dokázal jenom příznaky dočasně překrýt jinou, silnější emocí, úzkostmi, jež mi nakonec v mozku způsobily trvalou rakovinu, tak dlouho jsem hledal u starších, jestli neznají lék, ale každý z nich trpěl stejným vedlejším příznakem léčby všudypřítomné nemoci, vztekem na ty druhé, tak dlouho mě svírala úzkost ze světa, kde mlčí Bůh a tak za něj hovoří mluvčí, kteří nás učí jak správně vykládat svět, kteří nás učí nenávidět všechny, kdo nevěří v jejich výklad světa a my jim ochotně odevzdáváme své životy a nenávidíme své blízké, abysme potlačili úzkost z toho, že nás naše víra nutí je nenávidět, abysme potlačili tu neodbytnou úzkost, že nejsme o nic lepší, že nejsme o nic blíž pravdě, než oni, nenávidíme je a pohrdáme jimi, ale tenhle lék nefunguje, nepřináší nám úlevu, mluvčí bláhově věří, že se jim jednou podaří získat trvalou nadvládu a prosadit svůj výklad světa, ale jejich snaha je marná, nikdy se jim nepodaří své nepřátele trvale porazit, jejich boj a nenávist jejich stoupenců nikdy neskončí, jejich válka bude trvat věčně, tak dlouho jsem se marně snažil přemoct nesnesitelnou úzkost, dokud jsem nepochopil její příčinu. A potom se všechno vyjasnilo, já uviděl svět, který byl mnohem pestřejší a svobodnější, než ho popisovali mluvčí a všechna úzkost zmizela a já se vyléčil.

 

 

O NEPURITÁNSTVÍ

 

"Nejoblíbenější drogou prvního století po konci světa, bude morálka. Bude přibývat agresivních útoků, způsobených jí navozeným pocitem síly a převahy, a veřejná prostranství se stanou místy nejbrutálnějších napadení."

Vážená redakce, děkuji Vám za možnost otevřeně promluvit o vlastní zkušenosti. Se sexuálním obtěžováním jsem se setkal v roli pachatele i oběti.

Když tohle píšu, cítím obrovskej, paralyzující pocit viny. Té viny, kterou jsem cítil když jsem přestal nosit ženské oblečení a sedávat s ženskýma v kuchyni a stal se jedním z těch o kterých tam mluvily, té viny, kterou jsem cítil když jsem je začal penetrovat svým penisem, té viny, kterou cítím když se dívám na porno kde je chlap proto si radši pouštim lesby, té viny, kterou cítím když potkám holku který ublížil nějakej muž, odpuzující zápach viny co způsobuje ochabnutí údů a do zad křičí: sex je projevem mužský agresivity, té viny, kterou bych cítil kdybych týral ženy i kdybych vydržel zůstat až do konce neposkvrněným asexuálem, té viny, kterou cítím, když tohle píšu. Byla by úleva tý tíživý vině podlehnout a tenhle marnej pokus všechno vyjádřit konečně, definitivně vzdát. Ale já nechci. Nechci se tim pocitem nechat ovládat, nechci mu dovolit mě cenzurovat.

Jednou mě z něj obvinili v Hradišti. Přised jsem si do kruhu neznámejch lidí, důležitý je že jedna z nich byla krásná holka, začal jsem s ní mluvit, usmívala se na mě, občas byla možná trochu ironická ale to beru spíš jako flirtování zvlášť když se na mě přitom někdo takhle neodolatelně usmívá, přitahovala mě a chovala se ke mně vstřícně, přised jsem si blíž, občas se jí mimoděk dotknul, pohladil jí po zádech, neucukla, neztuhla, nepřestala se na mě usmívat tím širokým úsměvem (ale možná jenom zrcadlila můj vlastní úsměv, nevim) ani se mnou mluvit. Potom přišla její kamarádka, chvíli spolu mluvily, kamarádka mě vytáhla do Divadelního stanu a tam na mě vyhrkla: "Tak ty nám útočíš na Lucku?!" Mý překvapení bylo naprosto autentický. Všichni jsme se postupně vrátili do kruhu, atmosféra se vrátila, Lucka se se mnou zase bavila, usmívala se na mě tím svým neodolatelným úsměvem, já už jí nehladil po zádech a potom dramatický zlom a Lucka, s bezpečným doprovodem kamarádky aby jí útočník nemohl sledovat "né, ty tady zústaň", rychle opouští místo napadení. Považuju se za senzitivního člověka co dokáže vnímat i jemné tělesné náznaky, náhlé ztuhnutí nebo otřesení, reakce sem, teď, takhle, seš nepříjemně blízko a další ne který už jsem si mockrát špatně vyložil jako odmítnutí, ale tady nic, žádný z mých přístrojů nezaznamenal jediný údaj, který by mě varoval že je něco špatně.

Je mi vážně líto že ve mně, ona a všechny ostatní, budou už navždycky vidět úchyla nebo agresora, že tenhle vjem už nikdy nebudu moct přemazat jinym, že už jim nikdy nebudu mít šanci vysvětlit že by mě nikdy nenapadlo je násilím k něčemu nutit, že bych si to ani nemoh užívat, že to celý, bylo jenom velký antický nedorozumění. Ale je mi líto i že jsou na mě naštvaný jiný, co ode mě čekaly nějakej čin, co o mně teď všude vykládaj jakej sem idiot protože jsem jejich ne, nebo teď ne, nebo ne který mi říkalo jejich tělo když slova říkala ano, nebo ne který za chvíli znamenalo ano, pochopil jako ne.

Žijeme v pesimistický době, unavený a nedůvěřivý k pokroku, kdy se všichni, pralevice i prapravice, obracej k minulosti a hledaj v ní lepší budoucnost, i patriarchát už se boří tím, že se vracíme k jeho puritánským stereotypům, ženy jsou zas pasivní, panenské, asexuální oběti mužského chtíče a každý projev tělesnosti, vášně nebo sexuality je jednostrannou mužskou agresí. Zdá se, že i všechny debaty jsou napsaný tak, aby v nás tyhle stereotypy podporovaly, v každý musí vystupovat primitivní chlap, co nemyslí na nic jinýho než kde by ho zas smočil, radši si ho ani nezvou do studia, dá se očekávat že by očichával moderátorku, obnažoval se před ní a možná se i pokoušel o páření. A je jedno že je to vlastně intelektuál co se celý život živí psaním, a že už mu vlastně ani nestojí, tady poslušně hraje svou úlohu. A z opačného konce galaxie přicestovala rezervovaná, puritánská žena, která dlouze vyjmenovává jak, kde a v čem všem jí mužská sexualita obtěžuje. A je jedno že sama si ráda sáhne a když se napije osahává chlapy i ženský (ale ne, teď se sám dívám na svět tim kovovym puritánskym okem, co pod všim vidí zlo a špínu, to nemůže vést k ničemu dobrýmu, jenom jí to donutí začít se kontrolovat a potlačovat vlastní přirozenost), sem přišla proto, aby hrála úlohu Ženy.

Ale skutečnost se naštěstí neohlíží na to, co o ní vyprávíme a plyne si dál, navzdory našim zobecňujícím příběhům. Vzpomínám si třeba na jednu skutečnou bělovlasou paní, když jsem jezdíval stodevatenáctkou k letišti. Nosil jsem těsné kalhoty a na nich těžký řetěz, co se mi vepředu převaloval přímo přes penis, který mi často tvrdl, tak nějak z pulzování života kolem. Dlouho se na mě dívala, jak jsem stál nad ní a chvíli před výstupem si ho pohladila a se širokým úsměvem řekla: "to je ale řetěz". Došlo mi to až o pár měsíců později, když to samé, s tím samým širokým úsměvem, udělala v metru kolegyně z práce. xxx Anebo naše skutečná stopadesátikilová profesorka Technologie, co se nás kluků vždycky ráda dotýkala, "Jelínku, Jelínku" a v tom sevření byla mateřská něžnost, i nedočkavá, nebo možná nešikovná hrubost. xxx Anebo učitelka na Vepřku, co nám ráda dávala výprasky na holou vším možným, jednou jsem dostal ramínkem, tim kovovym hákem to fakt bolelo, dokud jsme nezačali křičet nebo brečet bolestí. Ano, je možný, že si jenom chtěla získat respekt, nebo to zkrátka považovala za normální, ale zdálo se, že si to působení bolesti a veřejné ponížení vážně užívá. Byla mladá, a hezká, jak všichni řikali, potom prej odešla pracovat na privát do Německa, nebo do Holandska, ale nevim, tahle legenda mohla být jen dodatečnou pomstou těch, které mimoděk ponížila. xxx V poloprázdném metru jsem jednou viděl, jak se asi třicetiletá blondýna tiskne pozadím k neznámému, holohlavému chlapovi. Ano, je možný že se znali a celou dobu si jenom hráli vzrušující hru na cizince v metru. A jejich výkony rozhodně byly autentický. On stál celou dobu u dveří, naproti vstupu a ona se k němu pomaličku, zády, blížila. Pomalu, až se zadkem chvílemi jakoby mimoděk lehce otřela o jeho rozkrok. Metro bylo obsazené, takže nejdřív nevzbuzovali velkou pozornost. A pak se najednou vyprázdnilo a u dveří zůstali dva dohromady přilepení lidé. Ani jeden z nich se nemohl odtrhnout a zároveň se oba až dojemně snažili tvářit jako by se nic zvláštního nedělo. A přitom jejich krev musela vířit přívalem hormonů. xxx Vzpomímám si, jak se terapeutka na Ondřejově provokativně opřela o stůl a vystrčila zadek do uličky, jako to dělaly holky na základce, abych se o něj musel otřít až půjdu kolem. Pardóón, říkám asi dost hloupě. Dělá, že neslyší. Marně se kolem snažím protáhnout nějak aby to nevypadalo jako screenshot z pornovidea, proto, že naproti ní stojí další terapeutka která se teď určitě dívá přímo na mě, a taky proto, že v ní vždycky bylo něco tak upraveně, nedotknutelně seriózního co mě v tu chvíli podvědomě donutí zachovat si korektní odstup. xxx Vzpomínám si na film z Jednoho světa o radikálních feministkách, některý z nich radši žily s ženskýma aby se nemusely nechat vykořisťovat chlapama a štvalo je, že se jim i tak pořád zdá o znásilnění, kdo by si dneska trouf o tom stejně otevřeně mluvit? xxx Když jsem čekal na Gábinu na Můstku u záchodů, zase ve svých kalhotách s ukrutně těžkým řetězem co mi je pořád stahuje dolů a vzadu mi možná odhaluje záda a možná kousek zadku a kolem jde asi čtyřicetiletá ženská, plácne mě přes zadek a sama sobě říká něco rusky předpokládám že citát z markýze de Sade: Kde je vystrčíno... xxx Gábina mi jednou, nastřelená testosteronem, když pak byla na testech naměřili jí ho v těle několikanásobnou nadnormu prej je to při pravidelným sexu normální, šeptala do ucha: "Vystříkej se do mě. Chci cejtit jak do mě stříkáš, chci mít dítě který bude stejně krásný jako ty a odmala se mnou bude muset šukat." Vzrušovalo mě to. Tehdy. Vzrušovalo mě že mám holku, která je ve chvíli vzrušení schopná všeho. Což vážně byla, jak jsem se moh později přesvědčit, ale to už nebylo tak vzrušující, to už mezi mý sexuální fantazie nepatří. xxx A nejvíc vzpomínek mám na svou guru. Niky. Ráda se líbala s holkama, předpokládám že i s chlapama ale to nikdy přede mnou, žádná kamarádka pro ní nebyla jenom kamarádka taky tomu podléhala jako spousta ženskejch, tomu co nám umělci, mluvčí svých časů, pomalu vkreslili do všech nervových zakončení, do všech měkkých, masitých záhybů našich těl, posvátný podmět ženského těla, který bude odteď středem našich fantazií, posvátný předmět ženského těla, po kterém budeme už navždycky toužit. Jednou mě zase přemoh záchvat žárlivosti a já jí čet zprávy, kamarád jí psal: "Pochop, nemůžeš přece začít cizího člověka na potkání hned líbat. No jo, ale ty si na ní hned skočila a začala jí strkat jazyk do pusy, to se nediv že byla vyděšená, to se zkrátka nedělá." Potom mi tu holku ukazovala na Facebooku: "Líbí se ti? Že je krásná?" Já vim, vy byste si netroufli, a kdyby, neprošlo by vám to, ale Niky uměla člověka strhnout, ta holka jí pak ještě dlouho lajkovala všechny příspěvky. A abych jí přidal ještě trochu prostoru, Niky si ho zaslouží, přidám zcela zdarma jeden z jejích citátů: "U nás je to naopak, kočičku nikdy nebolí hlava, ta může šukat pořád, to jenom kocourek má občas krámy." xxx Nebo se školou na horách, když nám Martina po flašce vodky, a myslim že i s pár kapkama škodolibýho potěšení protože věděla co to udělá s naší fantazií, vyprávěla co se včera v noci dělo u nich na pokoji, a my jí oba věřili protože jsme Petru znali, O tom jak Petra oznámila jedné z holek že dneska v nocí jí naučí jak správně masturbovat. A jak to pokračovalo dál už si představujte samy, stejně jako tehdy my, milé děti. xxx Když mě jednou klientka začala při masáži spontánně líbat, tak, i když už jsme s tím nechtěli ani jeden přestat, odstartovalo to několikatýdenní okruh výčitek že je to moje vina, než jí hrdost konečně dovolila si přiznat čí rty to začaly. xxx Znám spoustu holek, co vám svou touhu dají najevo tím, že se k vám pomalu, jakoby mimoděk přibližují, a tehdy je pro dokumentaristu nutné být trpělivý a počkat. Když něco uděláte předčasně, nebo se k vám třeba přiblíží někdo z jejích známých, najednou se zatváří že je obtěžujete a je po záběrech. xxx Když v jedno šedý, pomalu odkapávající nedělní odpoledne stojím za barem na Půlce, složí se z vlhké páry kolem dva návštěvníci, on a ona. On objednává pití a ona si mě prohlíží. Naklání se ke mně přes pult. Přiblížím hlavu k její abych slyšel co mi chce říct. Neřekne nic. Přiblíží se ještě víc a dotkne se mě rty. Začne mě líbat. Později v noci, po tom co mě vyhodí z práce, vyhodí nás z baru, pokračujeme do další hospody, ona odpadne, vyspí se, a skončíme u mě doma, mi řekne že to vždycky chtěla udělat. xxx A poslední z mých erotických vzpomínek náleží Jednomu světu. Když mezi ženami, vzrušeně číhajícími na nové kusy, rozvěšuji čerstvě přinesené oblečení, jedna z nich mi sáhne na zadek. Jakoby omylem jí ruka narazí na můj zadek, naprosto přesně najde to nejvzrušivější místo na mém těle, a sjede dolů mezi moje půlky. Vzruší mě to. Vracím se s dalším něčim a doufám že to udělá zas a jí zase omylem sjede ruka dolů na můj zadek a stiskne moje půlky. Penis mi v těsných kalhotách tvrdne až skoro omdlévám, a ona to musí vidět, a každý další, toužený ale nejistý dotyk jen stupňuje mé vzrušení.

Každá z nich v sobě měla úžasnou živočišnou vitalitu, která jí dělá mnohem zajímavější než všechny postavy z puritánskejch mýtů, do kterých jim zakázali vstoupit a ony jsou tak odsouzený přežívat v mejch erotickejch fantaziích, a doufat, že jim daj jednou povolení pro vstup, pro vstup do mýtů, kde bylo až doteď všechno čistý a bezchybný, pro vstup do mýtů, kde bylo až doteď všechno čistý, a bezchybný, a neskutečný. Nevěřim, nevěřim že někdo někdy vymyslí takový pravidla, a nevěřim, že někdo někdy vymyslí takovej příběh, kterej by vyprávěl o všech ženách, vždycky bude některý diskriminovat, vždycky může vyprávět jenom o některejch z nich a všechny ostatní bude znejišťovat, nutit je pochybovat o sobě a svý přirozený chování potlačovat, ale doufám, že tohle ještě neni všechno, že se nakonec dokážeme osvobodit od všech cizích příběhů a začneme vyprávět každý svůj vlastní, jedinečný a že potom možná dokážeme konečně pochopit, co bylo celou dobu špatně, a že potom možná konečně dokážeme jeden druhého pochopit.

 
 
Tvorba pro první Manifest úzkosti:
 
 
 
Až přijde konec, začnou dotyky přinášet smrt.
Až přijde konec, všechno se uzavře a ty se nebudeš moct dostat ven.
Až přijde konec, Dobro a Zlo se pomíchaj dohromady.
Až bude konec, přijdou armády samozvanejch mesiášů.
Až přijde nepřítel, přikážou ti sedět doma a třást se.

Až přijde konec, ujmou se slova síly, co budou vyhrožovat zabitím každýmu, kdo vyjde ven.
Až přijde konec, i slunce se zbaběle schová.
Až přijde konec, budeš tam sám, abys nikoho nenakazil.




Otče všech peněz.
Otče, co vládneš všem proudům.
Dej, ať zdroj co nás živí nikdy neustane.
Ať už nikdy nemusíme žít jako děvky.
Ať už se nikdy nemusíme před lidma ponižovat, abysme od nich získali peníze.
Dej, ať zdroj co nás živí už nikdy neustane.







Andělé

 
Jednou dojde i na vás. Jednou přídou i za váma a zeptaj se co ste zač. Jednou i za váma přídou a zeptaj se co ste zač. A do tý doby si radši připravte odpověď.
Jednou se to stane zas. Jednou za tebou přídou znova, až je nebudeš čekat a zeptaj se co seš zač.
Jednou se to stane zas. Jednou přídou i za váma, ve dne, na ulici až to nebudete čekat a zeptaj se co ste zač. A jenom pravda vám pomůže vydržet.

https://www.youtube.com/watch?v=PCZeVCakD2U&fbclid=IwAR2Nu9gJMQ3b5TmJ-V_qtzEiPF5KJE8HtEtRl7zJqCHVsDxTO966SF2Njl4 


Všechno bude lepší. Přijde dokonalejší grafika a výkonnější modely.
Všechno bude lepší. Přijdou nový kolekce a účinnější řady.
Všechno bude lepší. Všechno bude lepší. Všechno bude lepší. Musíme tomu věřit.



Komentáře

Oblíbené příspěvky