Willhelm Grasslich

 

 

 

Jakoby ploutví

 

 

D. setřel navlhčeným hadrem kaluže kapří krve z porcovací desky. Jeho pohled se stočil ke skrumáži pod ním, kde se mísila rozčvachtaná zimní břečka s tekutými rybími pozůstatky. Proudy vody, jež unikaly z kádí do kanálu, tuto směsku čeřily, nikdy však nesmyly úplně. D. si užíval sladkou chvilku nicnedělání, zatímco jeho druh v rybí řezničině obsluhoval baňatou ženu středních let s tvářemi barev malebné zimní růžové a vychlastané trvalé fialové. To však již k pultu přikročil postarší muž a nedočkavě ukazoval prstem do kádě na vybraného kapra. Černá beranice, brýle do oválu s typickou horní příčkou, nechutně bílé umělé zuby. D. zákazníka přijal s navenek ustrnulým poklidem. Usmyslel si totiž, že konečně nastal čas užít si i trochu vášně po té těžké celodenní dřině.

Nebyl pravda příliš zručný ani v jednom. Mnohdy vylovil rybu až na několikátý pokus, a to mohla být káď sebevíc přeplněná. V tuto chvíli již mnoho kaprů na porážku nezbývalo, většina z nich byli potlučení a odření chudáci, kteří vypadali, jako kdyby se měli již příštím okamžikem nadobro obrátit břichem vzhůru. Postarší pán mezi nimi jako zázrakem objevil jednoho živějšího. D. mávl podběrákem a jedním tahem paže přesunul nebohého tvora z vodního vězení pod kuchací nůž. Děda rychlost výlovu pohledem kvitoval. D. byl překvapený sám sebou, jak moc se právě pochlapil. Však v nitru jeho těla již pulzovaly proudy lascivního vzrušení. Muž se vzmužil. Navíc pro sebe získal čas i sympatie zákazníka.

Teď pěkně popořadě. Úderem dřevěné tyče, který měl D. již nacvičen, se kapr doslova přizabil. Tak i tento tvor ranou ztuhl a přestal sebou na žlábku porážecího stolu zběsile třást. Instrukce obsluhy stánku dále velely ke druhé ráně do hlavy pro jistotu. D. tak učinil, ovšem jen na oko. Chtěl, aby se zvíře po krátkém omráčení probralo, zároveň však již nenabylo plných sil nicotného rybího života.

D. položil tvora doprostřed stolu. Půl krokem ustoupil od okraje, o který se obvykle opíral. Úd mu však již stál v pozoru, takže kdyby se ke hraně zcela přimáčkl, jistě by se vzrušením prohnul a tím by byl prozrazen. Takto však jen ladně a pohotově zabodl dlouhý nůž do zadních kaprových útrob. Zvíře cuknutím zareagovalo, vyboulené a pulzující oči jevily známky žité agonie. Z rány prýštila pozvolna krev, zadní ploutev sebou začala návalem smrtelné zběsilosti stále zuřivěji cukat. Ústa tvora se smršťovala a natahovala. Přesně tohle D. miluje. Tu řev bolesti bez řevu. Zlehka drncnul kamenně tvrdým údem do desky stolu, sevřel v pěsti sekáček a dvěma ranami odsekl ocasní ploutev. Nyní se již chvěl pouze pahýl. Krev se z něj řinula v podobě útrpných stříkanců, malovala po stole melíry a stužky, jež zkapávaly na dlažbu a čerstvě čeřily temnou masu bláta pod nimi.

Popravce se lehce říznul zubem do jazyka, jak potlačoval mimiku prožívaného blaha. Vlivem všepronikajícího zápachu a nyní i chuti krve se D. přestával kontrolovat. Jeho penis s tvrdostí lebky zaživa kuchaného vánočního pokrmu narážel a třel sebou o hranu zaleptaného stolu. Jak odřezával jednu ploutev po druhé, rudá tekutina života se řinula čím dál masivnějšími stružkami i po gumové zástěře rybího řezníka a obtékala vyběhlou bulku erekce. Zákazník začínal být netrpělivý. D. to velmi dobře poznal, když si s dědou vyměnil pár nepříjemných pohledů. Musí začít vyjímat vnitřnosti, třebaže mu díky tomu tvor rychle vykrvácí. D. nyní vytáhl svůj trumf. Z domova si z vlastní iniciativy přinesl krátký a tenký nožík, jaký řadový kapří stánkař nefasuje. Tím břicho zvířete doslova upižlával. Pomalu.

„Neseká se nejdřív hlava?“ pronesl již notně otrávený dědula. "Ne ne, pak to není za co chytit,“ reagoval pohotově D. „Jo a pomiňte, dlouhý den, už jsem unavený, tak mi to nejde tak rychle,“ reagoval naučeně. Erekce a lascivní blaho muselo jeho hlas pěkně změkčit. Určitě zněl jako nějaký hovňouskovský špekounek, kterému maminka utírá zadek. Ale třeba se tím v dědkovi alespoň probrala empatie, domýšlel si.

Útroby ryby se otevřely v celé své kráse. D. obřadně pronikl úzkým a krátkým nožem z obou stran do žaber a do lebky. Pahýl, kde dříve bývala ocasní ploutev, se přestal chvět. Jak D. zvolna vyjímal rybí vnitřnosti z těla, vystříkl mu úd blaženou ejakulací. Zhluboka přitom vydechl a novým nádechem nasál pach krve a vůni sychravého, pozdně prosincového večera. Dál už to byla věc rutiny. Jen aby si nikdo ničeho nevšiml. Rozřezání těla, nakrájení na plátky, omytí stolu, zabalení stánku, otření zástěry. Všechno dělal opatrně, plánovaně, ostatně jako v permanentním boji s všudypřítomnou vlastní nešikovností. Nejspíš si opravdu nikdo z kolegů nevšiml lehce nevyrovnaných zasychajících struh krve na jeho zástěře. Anebo to jen doznívá hlas vnitřní paranoie? Tak či onak dnes slaví vítězství!

Brzy již D. kráčel vyrovnanými kroky k domovu. Cíleně si vybral delší cestu a snad i poprvé v životě meditoval. Ejakulát pomalu zasychal v trenkách a na stehnech. Odér krve, jenž se pro rybího řezníka stává denním chlebem, cítil D. i za nehty, když si zapaloval poctivé večerní cigáro. Krev a rybina. Přímo do světa tento pach vysílala jeho šála, kterou si na posledních pár stovek metrů cesty k domovu přetáhl přes nos a ústa. To již kráčel od autobusové zastávky kolem řady paneláků, mezi nimiž se na volné ploše proháněla řezavá zimní metelice. Šála trousila atmosféru jeho práce až do hlubokých útrob těla. A on ji zas vydechoval oproti vířivým sněhovým vločkám. Ten lepkavý a nasládlý odér, to je špína s chutí neřesti. Poprvé po dlouhé době necítil pouze trápení. Tohle bylo to světlo na konci tunelu osamělých Vánoc člověka bez perspektivy. Mohlo se zdát jakkoli vzdálené, o to víc však hřálo v mrazivém počasí, v němž i vyhnanec dobrovolně utíká do své kobky. Navíc umělo házet i zlatá prasátka dokonalosti. Dokonalosti jeho počínání.

 

D. věděl, že by to nemohl takhle dělat s žádným jiným tvorem. Nemohl by mít takového, který nemlčí. Komu příroda nevěnovala danajský dar tiché bolesti, ten vřeští, kvičí, sténá...a všichni to slyší. A on, malý ubohý D., ovládaný chtíčem, stává se viníkem. Ale jenom tehdy, když to někdo vidí a slyší. Hle, žalobce! Prosím, přichází soudce, kat a řezník. Ovšem nikdo si toho nevšimne, nikdo to neřeší, protože je to tiché. Dokonale tiché a zároveň tak dokonale vzrušující! Kapří oči přece tak září, když trpí neslyšnou bolestí! Co jen všechno musí snášet! A pomyslel někdo na strach?! Ale přesto – že toho tolik vydrží!

D. si na to všechno musí ještě pořádně zvyknout, přirozeně. Tak jako navykl pravidelným šlukům rybí řeznické vůně ze své šály. Odolat výčitkám a morálce. Nebo zkrátka tomu pocitu, který vás nutí ke zvracení, když děláte něco špatného. Potěšení jednoho pochází z utrpení druhých, tak už to na světě chodí. Zvířata jíme, tak co na tom, že si někdy chceme i trochu popustit uzdu fantazii. A touze. Ale o čem vlastně uvažovat, vždyť je rozhodnuto! Poznal a jaksepatří procítil, že u něj při vzedmutí vášně vítězí sladkokyselý, krvavý pocit moci. Působit utrpení těm, kteří nemají hlas. Jak si může někdo dovolit nemluvit a nekřičet proti světu, kde se mu děje něco takového?! Potrestat, ano, tak.

Povím vám tajemství – žádné dno není nikdy tak hluboké, aby nemohlo být ještě hlubší. A když už země, vlhká a studená, nestačí, můžete se ponořit pod hladinu, mezi kapry…a až na dně nacházet tu pravou lásku. Člověk neporozumí životu pod vodou a ryba zas na vzduchu pouze lapá po dechu. Natahuje bezzubé hrdlo, dusí se v bolesti...bezzubé hrdlo. Je to tak.

A vždycky bylo. Ale až teprve nyní si jej to k sobě přivinulo a přimáčklo v těsném objetí, jaké potřebuje jedinec, jehož život se rozkládá a šedne. Kdy že to pocítil poprvé? Jistě, tehdy na venkově. Když dospíval. Jedním z iniciačních zážitků a povinných rituálů tehdejších chlapců měnících se v muže bylo opíchat ovci či krávu. Také jste museli utýrat nějaké zbytečné či laciné zvíře, slepici, nebo ještě lépe kočku. Nebyls chlap, pokuds to neudělal. A tehdy se od chlapáctví jak známo neutíkalo. Šlo o to správně stisknout a potom to nejtěžší, co předtím nikdo z nich nedělal – zasunout. No a pak jen pořádně hýbat pánví. Tohle študácký panic z města neví. Však se to taky pozná, když dojde na pěsti. Tvoje živočišným mrdem vystužený koule se v bitce ukážou a ty mu naložíš…pak už jen lahváče a rozpálené ohniště i za žní. D. si moc dobře vzpomínal.

Je to i o tom, že si musíš zatvrdit srdce i žaludek, když zabiješ to, co nám bylo dáno jako nižší forma života. Nejvíc se zdráháš krátce před činem, a až pak se ti nejspíš zvedne kufr z pohledu na to, cos udělal. Ale nikdy v ten moment, kdy konáš. Možná je to odporné navenek, ale uvnitř cítíš, že věci fungují přesně takhle. Dělalo se to tak i před náma a prošli tím všichni kluci, jak svět světem stojí. Nejprve přijde strach, ten přepiješ. Pak stud, než zasuneš. A hnus? Ten přemrdáš. A v mžiku se odpor změní ve slast a hebkou útěchu.

D. si vzpomíná, jak divoce přirážel, zatímco se zvíře kroutilo a hučelo. Ovšem vyškubnout se nemohlo, neboť jeho druzi kopytnatce drželi a viditelně to celé prožívali s ním. Pak chytali slepice a roztáčeli se s nimi dokolečka. A když se i jim samým z motání začal zvedat žaludek, tak opeřence pustili. Ti jim přirozeně doslova vystřelili ze sevření a smýkli sebou o zem. To byl okamžik vyvrcholení. Takto ochromená slepice se navíc dala snadno znovu chytit a půjčit těm méně zkušenějším, aby se zasvětili.

Málokdo by se jim tehdy postavil a máloco je od toho mohlo odradit. Chalupníci občas řvali, ale hnal za to někdy někdo někoho k soudu? Nepamatuje si. Zato si vzpomíná, jak propili v hospodě první peníze za brigádu na starostově statku a v noci mu ošukali krávu. Byl o dožínkách sám namol, tak si toho ani nevšiml. A vůbec, už jim bylo čtrnáct, patnáct, měli docela páru a po pár pivech i chuť. Klidně by se na dědky vrhli, když by něco zkusili.

To zbavení panictví od ovce bylo příjemné jak blázen, nemůže si pomoci. Vždy se mu ostatně vybavilo, když šel do postele s lidskou samičkou...pravda mockrát to nebylo. Teď už to ale přece vidí jasněji. Zvíře se sice cuká, ovšem věci jsou přirozené. Není v tom nic promyšleného jako s ženskou, žádné předstírané uspokojení. Zvíře jen plodí, neužívá si sexu, zato ty ano. Kompromisy ve skutečném v životě neexistují. Vždycky je někdo vítězem a ten druhý prohraje. Je to jako v práci. Necháš se ojebat a jako ovce je spokojená, když už ji necháš být, tak i ty nakonec dostaneš výplatu. Přirozené. A svět funguje na křehké rovnováze, že ty ji zpravidla neumrdáš k smrti a šéf ti ty prachy nakonec taky dá.

D. si to užíval se stále větší vervou, jak byl starší a starší a mohl zaučovat ty mladší a mladší. Smrkáčky. Tak jim říkali. Když školili toho nejmladšího…jakže se jmenoval...Filip! Jasně, Filip. Tomu to musel nejdřív předvést, takže si zapíchal s ovcí znovu. Přirozeně s jinou než tehdy poprvé. Byl o rok silnější, takže si ji dokázal i sám přidržet. A baže tehdy ukázal, jak se to má dělat! Kdyby měl nůž, bodal by ji! Takto ji jen mlátil pěstmi do trupu a zad, až brečela tím svým táhlým a směšným povykem. Bééééé…ouuuuééééééé…ééé…ééé…ééé…udělal se do ní a teprve pak pustil mladšího. Nebýt nováčkem je krásná věc. Zábava!

           

Ale ta nikdy netrvá věčně. Proč se musí krásné věci vždycky nějak zkurvit? Stalo se to jen pár týdnů poté. Končily žně a byl poslední týden prázdnin. Čas utrhnout se ze řetězu. Pálit kočky. Naučili je chodit na žrádlo do jednoho betonem obehnaného dvora, takže pak neměly kudy utéct. Pochytat kočky stojí i tak značnou námahu, házeli tedy po nich ze shora jablka, aby je omráčili. Pak je nacpali do pytlů na uhlí a donesli na své místo k ohništi.

A tehdy se mu uvnitř poprvé něco pohnulo. Nejdřív přestal cítit, že se baví. Pak přišly chmury a černé předtuchy. Kdyby o tom promluvil, možná by zabránil tomu, co se záhy stalo. Ale kdo dokáže v takové chvíli nedržet hubu? A vůbec, poslouchal by ho snad někdo?

Následovala decentní opíjená v hospodě, kde tehdy zčistajasna potkali skupinu starších lufťáků. Asi na čundru, ale žádná dobroserská chamraď, tihle byli namakaní z posilek. Proto se raději nezdržovali, začínalo to smrdět rvačkou a oni nechtěli riskovat porážku na domácím hřišti.

První kočka v ohni. Žaludek se mu rozbrněl jak po ráně pěstí. Ten jekot, to si neumíš představit. Druhá kočka v ohni. A pak to šlo ráz na ráz, v paměti mu zůstaly jen útržky. Ti lufťáci se přiřítili čertví odkud a napadli je. Dokonalý překvapení. Ani neměli šanci se dát dohromady, zkusit se bránit. Znovu nastal jekot, jenže tentokrát zněl jinak. Pamatuje si, jak jeden z nich na opačný straně ohniště dostal takovou ránu, že nevstal.

S Tondou, který mu byl z celé party nejbližší, přišli na řadu až ve druhé vlně. Dva nabíhající ranaři je od sebe oddělili. Pěst, kterou to schytal, jej však měla asi jen odstrčit. Taktak se udržel na nohou, ovšem dokázal uhnout té další, před níž již stačil vzít nohy na ramena. Úder mu prosvištěl za zátylkem, mladý D. v běhu uhnul křovině a získal klíčový náskok. Mžikem zahlédl Tondu, jak rovněž prchá, ale vzápětí mu zmizel z dohledu. Slyšel akorát dopadající rány a řev. Naštěstí lufťák, který dobíhal jeho, nebyl asi zrovna sprinter, takže to vzdal a obrátil pozornost k Filipovi. Ten dostával neskutečnou nakládačku ozářenou ohništěm a slyšitelnou snad na míle daleko.

D. dobrou chvíli utíkal. Zastavil se jen proto, aby nabral dech a ujistil se, že jej nikdo nepronásleduje. Světlu ohně se ztratil a záhy ho obklopila naprostá tma. Musel se tedy kousek vrátit, aby mu matné záblesky plamenů pomohly najít stezku, po níž mohl z místa zmizet. Pomalinku se plížil mezi stromy, krčil se a zrakem pátral po pěšině. Za sebou zaslechl prudký šustot, ze kterého ztuhl jak solný sloup a strachy se málem posral. Ale byla to jen jedna z koček, která měla skončit v ohni, ovšem nyní odsud prchala stejně jako před chvílí on. Jak se D. zastavil a zmateně rozhlížel, nechtěně spatřil znovu celé dějiště útoku. Brečel. Slzy mu rozmělňovaly zřetelnou siluetu nakládačky, kterou právě schytával Tonda.

Dostával na zemi ránu za ranou, jeho hlas bolestí mutoval do dětského breku a kňourání. Útočníci mu schválně nedávali tvrdé rány, nýbrž jej kopali do kolen a přišlapávali povolenou ruku. Úpěnlivě prosil, ať už ho nechají, ale místo toho dostal závěrečnou kopačku do obnaženého obličeje. Pak umlkl. D. nedokázal zasáhnout, jít mu na pomoc. Vždyť by útočil zezadu... Nebo alespoň odpoutat pozornost, hodit kámen…ale oni vypadali nepřemožitelní. Měli snad i teleskopy a boxery, prostě je chtěli dostat. Městská parta si asi taky chtěla dát iniciační zážitek. Zmlátit bandu buranů.

A to pořádně. Tonda měl zlomenou nohu a pět žeber, takže skončil v nemocnici. Na Martinovi, jehož srazili prvního, se obzvlášť vyřádili. Přišel snad o všechny přední zuby, a když ho prý nesli do sanitky, smrděl hořlavinou a vlastní močí, jak se strachy a bolestí neudržel. Jak by ne, prý ho chtěli zapálit zaživa, však jeho kalhoty byly očividně šlehnuté ohněm. Rodiče Filipa, který utrpěl lehký otřes mozku, celou věc jaksepatří rozmázli. Ale nakonec si vymohli jen to, aby si s partou jejich synek již nikdy nic nezačal. Každý byl najednou sám za sebe.

Později se D. dozvěděl, že jeden z jejich party někomu z města něco šlohnul. Prý maličkost, snad jen pár krabek cigaret na brigádě. Na ospravedlnění tak brutálního útoku to možná bylo málo, ale už nebyli pouze za oběti. Také ty upálené kočky přišly na jejich účet. Všichni věděli, co parta na vesnici provádí a tak nějak se asi smířili s tím, že si to zasloužíme. Přirozeně pachatele nikdy neusvědčili...“anebo nám nemohli odpustit to, že jsme se nechali tak hloupě zbít,“ týral se dále D. vlastními vzpomínkami. Když s nimi začal, ocitnul se takřka v ráji, ale najednou byl jakoby uprostřed války a krčil se v koutě sám před sebou. Proč musí krásné vzpomínky vždycky něco nějak zakalit?

Vesnická parta téhle generace se už nesešla. A ani žádná další, protože svět okolo se mezitím změnil. Místní pila zkrachovala a kdo neměl půdu, musel do města za prací. Tak i on a jeho rodiče. Zůstala akorát babička jako jedna z mála starousedlíků. Záhy umřela a její domek chátral. Mohl ho sice vlastně mít, ale nechtělo se mu tam vracet. To místo smrdělo hanbou a pronásledovalo ho na každém kroku. Čeřilo úspěchy a prohlubovalo selhání. A když věci nezkazil sám, okolnosti mu vždy přitížily. Jak mohou životní pády přicházet i bez vzestupů?

           

D. byl dvojnásobně vyléčeným alkoholikem. Poprvé do toho spadl ve svých pozdních nácti. To tehdy ještě žili rodiče, kteří jej téměř násilím dotáhli na léčení. Po čase odešel jako nový člověk. Takový, který sice přijal životní výzvy, ale nikdy neměl na to jim dostát. Takže záhy spadl do spirály nepřetržitého pití znovu, tentokrát ji ovšem posílily i stimulační drogy. Když s nimi začal, ocitnul se nejprve v ráji. Zábava, ale ta také netrvala věčně. Záhy tu byly i stavy nenávisti a strachu, jež postupně převládly a nakonec se prolnuly do bouřlivého víru, jehož ničivá síla drtila pozůstatky lidské formy zevnitř i navenek.

To jej dostalo až na samotné hranice života. Několikrát málem skončil pod rozjetým autem, momenty možného předávkování nepočítaje. Na druhou odvykací kůru ho již musely přitáhnout instituce. A i napodruhé uspěl. Tehdy jej však zápas se sebou samým zbavil prakticky všech schopností a smyslů, díky nimž může člověk vézt hodnotný život. Alkoholu se už vyhýbal. Protože však nedokázal navázat dlouhodobý vztah a ani chodit do společnosti bez oné mlživě omamné vzpruhy, jeho život se scvrkl na práci a přespávání. Skoro nemluvil. Neplnil ani ty nejzákladnější chutě a tužby, aby se opět nestal otrokem závislosti. Sám sebe mnohokrát přistihl, že již nedokáže ani vylíčit, jak se vlastně cítí, a co by vůbec mohl či chtěl dělat, a hlavně proč. Prostě mu to s onou očistnou kůrou zmizelo z mysli. Motal se kolem dokola bez cíle, motivaci ne že nenacházel, nýbrž si vůbec nepřipouštěl, že by existovala.

Až nyní. Na nenápadném místě v krví smíchané šedi našel radost a potěšení. A jak bylo nenápadné, tak mu přišlo přirozené. Dokonale zapadalo do všeho, v co dříve žil, když ještě žil. Malé obšťastnění darovalo příslib nového a vyrovnaného života. U této vášně na alkohol ani nepomyslel. Mohl si žít jako kluk ještě před oním osudným útokem. Jen nepřipustit, aby se znovu stal.

 

Adventní kalendář z čokolády oznamuje nový den. Vánoce jsou o dalších čtyřiadvacet hodin blíž. Další den života a obrany svého malého potěšení. D. kvůli tomu všemu makal jako šroub a s ochotou udělal všechno, co po něm chtěli jeho méně agilní kolegové, toho času spolukuchači vánočních kaprů. Během dlouhé směny se ke skutečnému potěšení člověk dostane málokdy, ale za ten pocit, že by jeho život přece jen ještě začal dávat smysl, za ten to přece stojí!

Co ale bude, až Vánoce skončí? Stane se rybářem, chovatelem, nebo dokonce porybným? „Něco už se najde,“ dodával si D. naději. Vždycky se nakonec našlo, a to už se takto sám plácá řadu let. Bez vidiny kariéry, povýšení, postupu, den za dnem. Debakly. Cítil, že jedinců jako on je tu stále více. A žádní kámoši, nýbrž konkurence. Ovšem tady, při kuchání kaprů, při zabití deseti až padesáti nemluvných a okounících tvorů za den, tady to není pro každýho. Takže by měl být vesnickým kumpánům z dětství vděčný, že ho dobře připravili na život. Ale to, to...to bezzubé hrdlo!

Kapr ho sám nalákal. Svou přirozeností. Jen sebou plácá, zatímco ty ho popravuješ. Dokonalý přírodní úkaz. D. si naplno prožíval své denní snění s příchutí krve, slizu a plískanice. Rybí řezníci měli dnes klidnější dopoledne a on opět vlastním nožíkem rozevíral kaprovo břicho. Do této chvíle mu stačilo pokoušet meze jeho výdrže, sledovat to bezhlasé utrpení. A domýšlet si, jak mu asi je. Se spláchnutím krvavých zbytků ze stolu však přišel i zvláštní pocit, že je třeba udělat další krok. Včerejší noční trýznění se zlými vzpomínkami bylo hořkou slupkou, po které musí zákonitě přijít sladká dužina.

Co to do něj zasunout? Zalepit mu žábry izolačkou, kládu zasunout do huby a pořádně přitisknout?! Bude sebou mrskat, jako každý živý tvor. D. chce tu bestiální sílu. Tu sexuální energii, chaotický instinkt přežití nasunutý na jeho péro. Energii utrpení, ale bez nervy drásajícího řevu. A pak mu ho zkusí narvat do žaber, nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Slizký a upatlaný...kdyby tohle ještě před týdnem viděl na obrazovce, chtělo by se mu zvracet. Ale nyní se cítí silnější. Ví, že bez krve, slizu a lehkého vzdouvání žaludku to není ono. Hnus přemrdáš. Nasál pach své načichlé šály. Dneska by klidně i tu kočku zapálil!

           

Kapra dostal zadarmo jako zaměstnanecký benefit. Ještě měl nárok na druhého, u kterého se předpokládalo, že si jej každý vezme na štědrovečerní večeři. Že si ho však odnášel živého, to ostatní porážeče solidně nadzvedlo. Kapr se přece má prodávat usmrcený. Profesionálně usmrcený, a profesionálové jsme tu přece my. Nést si ho domů a tam jej hodit do vany, to je přece týrání zvířat. Jasně, někdy se u nějaké hezké paničky zapomenou, ale vzít si ho sami? Na pěst. Ale tak třeba jde ten jejich trochu pitomější kolega konečně na rande, sbalil nějakou maminu... Zasněný byl na to celý den ostatně dost. Tak proč hned věci hrotit.

D. se ovšem na transport připravil, to ne že ne. Tvora zamotal do mokrých hadrů a vsunul mezi srolovanou zástěru. V průběhu cesty navíc poléval kapra z lahve, kterou měl připravenou v kapse svých širokých maskáčových kalhot. Z tohoto podivného balení přirozeně kapala nepřetržitě oslizlá voda, máčela i podlahu autobusu, jímž D. cestoval. Zimní sněhová břečka na botách všech cestujících však rovněž udělala svoje, takže to nikomu nepřišlo divné. Kapr má sakra výdrž! Až dvě hodiny vydrží na suchu…a jak trpí! O tohohle se ale musí pořádně starat. Ještě ho čeká prácička!

To opojení bylo pro D. jako shánění prvních pornofilmů ve svých raných nácti. Cítil špinavé sexuální pnutí a každou další myšlenkou se propadal hlouběji do chorobné vilnosti. Mezi sídlištními paneláky k domovu prosvištěl rychlostí právě bouřící zimní metelice. Ani se nezul, hned kapra nořil do napouštěné vany. Poprvé po několika týdnech si uvařil teplou večeři. Tím svůj sladký moment ještě víc oddaloval a touhy uvnitř bobtnaly až k prasknutí. Ale nejdřív večeře, jako se ženskou. Tím spíš, když se má milovat s jídlem.

No ale jak přesně na to jít? Jaké to vůbec bude, až k tomu dojde? Instinkty znovuzrozeného panice pulzovaly útrobami, přitom libido zářilo štěstím, neboť nemusel nikoho dobývat. Tento tvor je mu totiž vydán na milost a nemilost. Ale i samotné přemýšlení nad možnými polohami umí znervoznit. A to i přesto, že si tohle milování jeho protějšek nejspíš zrovna moc užívat nebude. Je třeba počkat, až jídlo slehne. Pak nechá zahořet několik večerních cigaret. Místnosti budou páchnout kouřem jako náhodný pár, který se potká ve čtvrté cenové a jen nálož chlastu způsobí, že si nakonec zapíchají. A podle stejné logiky poslouží i malá lampička, protože bez toho by se do otvoru netrefil. Její slabé světlo zvýrazní zažloutlé stěny pokojů, zašlost nábytku a matnost tmavě zelené pohovky. Docela kapří barvy.

Do postele s ním nechce, aspoň tím si byl od začátku jist. Udělá to tady v obýváku. Tedy vlastně ve druhé ložnici, s kým by to tu asi tak obýval. Při lovení sebou kapr šíleně plácal. D. neměl svůj podběrák, vrozená nešikovnost se opět drala k moci. Hadry na podlaze koupelny byly v mžiku zmáčené, aniž lovec čehokoli docílil. Musí ho udeřit. Vyhrabal z bedny s nářadím kladivo, stáhnul z něj železnou násadu, máchl topůrkem, ale netrefil. Ještěže to neviděl nikdo z jeho kolegů. Ti by se smáli! Nešikovnost a ňoumovství, jak při prvním milování. Holka ráno odejde bez rozloučení...ale aspoň že zasunul…“mám síťovku!“ Zaradoval se vlastní nápaditosti. Brzy se již kapr chytil do látkových spárů a první rána dopadla na jeho lebku.

Tvor se omráčením takřka zastavil. D. kapra sevřel pevně do dlaní, ovšem když jej nesl k již načechranému mileneckému loži, začal sebou znovu a divoce škubat. D. s ním zápasil a své svaly zatínal až do krajnosti, aby jej udržel a ryba se nevycukla, zatímco ji přibližoval ke svému skálopevně tvrdému údu. Pot mu již řinul všude po těle a milovník v něm doslova žhnul vášní. Ovšem jako věčný ňouma, který nedokáže jen tak lehce přistoupit ke chrámu lásky a správně vnořit svůj vavřín, rybu napoprvé na úd nedostal. D. seznal, že musí kapra ještě jednou udeřit. Klesl tedy na podlahu a přiklekl jej. Málem mu v ten moment vyklouznul. D. si obmotal kus síťovky kolem zápěstí, až se mu do něj skoro zařízla. Tím se však i smyčka kolem kapra utáhla a ani sebedivočejší pohyby jej nezachránily od druhé omračující rány do lebky.

Otřesené zvíře se opět rozpohybovalo, až když trčelo naražené rozevřenými ústy na žaludu lovce. Začalo zoufale mačkat masité těleso a škubat sebou, přes veškeré své přírodní instinkty však penis prostě užužlat nemohlo. Milce to ovšem bolelo a zároveň dráždilo až k nesnesení. D. řval rozkoší a zasunul ještě hlouběji, skoro až po kořen.

Začal pohybovat pánví, jakož i rybou, a škubání jejího lepkavého těla jej málem v tu chvíli udělalo. Instinktivně výron zadržel. D. zběsile rozpohyboval hýždě a na pohovce doslova skákal. Připadal si, že stále zrychluje, jak mu chlad, pálení, trýzeň a chtíč doslova rozrážely tělo. Píchaly jako snová diamantová jehla spásného smyslného bohatství. Taková, jaká se zjeví pouze v deliriu.

Chvílemi měl D. pocit, že se posral, ale tak si připadal za každého milování. Nikdy se to navíc nestalo. Vteřinka nejistoty prošla a on znovu a znovu přirážel, přičemž mlátil do své oběti násadou od kladiva. Stlačování a mrskání polevovalo, zatímco D. ve své extázi tryskal a pádil jako splašený kůň. Řev a vzdechy se odrážely místností natolik, že si milovník na další sekundu nejistoty připadal, že z nich ohluchl.

Ale ani to se nestalo. Ovšem pot z něj řinul v proudech a celý hořel za prskání slin do všech stran, zatímco rozhicovaný úd stále ochlazoval sliz z kaprových útrob. Čím zuřivěji jeho vášeň proudila, tím víc od svého aktu odvracel zrak. Kroutil hlavou vzad, aby se jeho pohled nemohl setkat s kaprovým vypouleným okem. To muselo již být naduté k prasknutí a jakákoliv empatie s protějškem by chtíč trýznitele zákonitě zchladila.

D. se na místo toho ukájel vlastní radostí nad sebou samotným. Vědomé mučení žhnulo silou tavícího se reaktoru, div že vše v okolí okamžitě nevzplálo. D. měl před očima jen oheň a krev. Jeho horkost již dokázalo klidnit ani vlhké zvíře na péru. Všechny ty pocity v milovníkovi vygradovaly do co nejsilnější rány topůrkem, jakou v tu chvíli dokázal kaprovi zasadit.

Zabolelo to až v nitru varlat. D. na několik vteřin snad i omdlel. Domněnka, že si urazil kapra společně s pérem od těla, jej však opět vymrštila jak na pružině. Úd tam stále byl a tvor také. Ale už domrskával. Ladnul. Lehké pulzování ve vzduchu. Něco zašimralo či snad zteklo po uzdičce a D. rázem vystříknul. Řval, slintal a sténal. Kousl se do rtu.

Ruce mu zdřevěněly. Sundat kapra z vadnoucího pyje muselo trvat celou věčnost. Konečně pořádně otevřel oči a první věc, kterou spatřil, byla třesoucí se ploutev. Z rozevřených rybích úst, jimiž tvor zlehka škubal, mu kapaly na stehna šlemy ejakulátu a slizu. D. se v tu chvíli málem pozvracel z vlastního počínání...anebo jen z toho motání hlavy? Tak či onak sebou zatřásl a rázem sletěl z pohovky. Nejprve na kolenou dávil, nakonec se však převrátil vzad a opřel bedra o okraj válendy. Dobrou chvíli pouze seděl shrbený na zmáčeném a oslizlém linu. Mžitky před očima se postupně rozplývaly. Kapr ležel na zemi vedle něj a lehce se chvěl. Oči měl vypouklé a jako by v nich probleskovaly jiskry.

D. si ubrouskem setřel výron rozkoše a odhodlaně se postavil na nohy. Pomalu si protáhl záda a vzápětí již spěchal do koupelny, aby dostal kapra znovu pod vodu. Na patě ho řízla šupina, na kterou při tom šlápnul. Tvor plaval pomalu na boku, z toho mlácení mu očividně prasknul jeden měchýřek. Vypadal vskutku zbědovaně, jakoby se každou vteřinou měl nadobro obrátit břichem vzhůru. D. pro něj z pocitu viny natočil vanu čerstvé vody. Ani se kvůli tomu neosprchoval, akorát si otřel stehna a penis vlhkou žínkou, kterou si obvykle umývá obličej. Cítil se nesmazatelně ulepený šťávami milování, jež jej znechucovaly a vzrušovaly zároveň.

Když usínáte s někým po boku, vaše tekutiny a sekrety se na sebe lepí ve vzájemném objetí. Je to krásné. Ráno na sobě pach a zaschlé šťávy svého protějšku ještě chvíli necháte. Po takovém milování, jaké D. právě prožil, však zákonitě uleháte zase sami. Chybějícím objetí také záhy otevřelo stavila pocitům viny. Ty se záhy v hlavě D. rozložily a rozmnožily, ještě nedávno prázdná mysl nyní rezonovala hlasy stovek trýznivých vjemů. Jejich ostrost však rozmělňoval nervový třes ze síly prožitého zážitku. A to takové intenzity, jakou snad v životě neprocítil. D. se v průběhu noci opakovaně budil, zdálo se mu znovu a znovu o rybách, všechno v něm i vně podivně čvachtalo a plácalo sebou. Jakoby ploutví.

Zabral až k ránu. Vstával naknap. Bylo pozdě. Kapr stále pomalu plaval na boku a hýbal hubou. Chtěl mu napustit čerstvou vanu, ale už to nestihl. Pozdní příchod do práce si nemohl dovolit.

 

Tři dny do Vánoc!  U stánku jako zázrakem přestaly hrát koledy, asi se konečně vybily baterky a nikdo je nevyměnil. V tuto chvíli to bylo jako dar z nebes. D. musel tvrdě bojoval s nevyspáním. Když umdléval, snažil se myslet na prožité okamžiky potěchy, a tím se do ní stále silněji zavrtával. Ovšem zabralo to. Obvykle perná dopolední část dvanáctihodinové šichty proběhla povzbudivěji než obvykle.

Točil se za pultem, lovil, sekal, rutinní rutina, lidé si kupovali a kupovali, děti do kádí ukazovaly a ukazovaly. Spoluřezníci pálili cigára, na něj jako obvykle kuřpauza nevyšla. Když se konečně zastavil a po polední pauze vypil v jídelně jedno pivo na spláchnutí, začaly na něj u stánku opět plíživě lézt erotické myšlenky. Cítil nervová pnutí v končetinách a podivnou směs chutí mezi zuby - odéry broušené nerudné zloby a chtíče. Pak přišla erekce a D. se záhy opět ukájel nad pomalým kucháním.

Tentokrát už ale dostal napomenutí od Karla, jejich kápa. Se slovy „co se s tím tak cacáš, vole, švihni ho pořádně,“ mu ranař Kája rybu sebral a odrovnal tvora jediným úderem. Krev mu stříkla až na bradu. „...i tohle si musím nechat líbit,“ pronesl sám k sobě potřísněný D. A zrovna, když už byl skoro u vrcholu! Postupně mu však kleslo, D. se stáhl do sebe, prostě jen makal a makal. Jednoho kapra musel celého rozřezávat, zákazník si ho přál mít zpracovaného až na plátky. To jej trochu zklidnilo. Postupně přišla tma a s ní večerní špička. Kuchači vypili několik kafí ze stánku za rohem a jeli poslední zápřahy. Když nával kupujících opadl, drzost jeho kolegů zašla tak daleko, že se všichni rázem sebrali a šli si nakoupit. D. se tak octnul u stánku sám. Jen a jen na něm nyní bylo obsloužit těch po kapkách se trousících zákazníků. Rovněž to ale znamenalo, že jej nikdo nehlídal.

Chvílemi se bál, že spolukuchačům dojde, proč proti tomuto docela svinskému jednání vůbec neprotestoval. Odvázané chutě na tomto zcela volném poli působnosti však vyvážily vše. Skoro měl chuť strčit si do kalhot celou kapří hlavu, kterou právě upižlal, a již si paní z nepochopitelných důvodů nevzala. Z hromady vnitřnosti však jako zázrakem vylovil jeden ještě stále nafouklý rybí měchýřek a strčil si ho do trenek. Chtěl jím tlačit o svůj tvrdý pyj, aby tímto úsilím prasknul. Tak se i stalo.

To již kuchal dalšího kapra. Ryba očividně ještě žila, byť omráčena. Její cukání sílilo i chablo podle toho, co jí D. dělal. Ostrý, vlastně nejostřejší nůž na stánku, jímž ji D. z vrchu probodl, se prudkou ranou zaryl až do dřeva a držel tak tělo zvířete na místě. Jen se vycuknout, to však nemohlo, nůž totiž vězel přesně uprostřed jeho trupu.

Pocity mučitele byste nevyjádřili slovy ani posunky. D. popadl druhou kudlu, tentokráte tupou jak motyka, a zatímco měl levou ruku ještě stále na penisu, když si třel splasklým měchýřem o žalud, znovu bodl kapra prudce do těla těsně pod lebku. Vší silou táhl nožem až k ocasu a z pomalu roztrhávaného zvířecího těla se krev řinula proudem po zástěře i na dřevo. Její výron maloval na dlažbě pod mučitelem rozčvachtané jezírko.

Ale jim ten nákup nemohl přece trvat věčně. Vraceli se a viděli ho. Své napověděla i fronta u stánku, nezvyklá v tuto pozdní hodinu. Někteří zákazníci už dokonce s kroutícími hlavami odcházeli. A kdyby to nestačilo, tak zahlédli i jeho ruku, jak se v panice sunula z kalhot. „...jo, já to uklidím,“ omlouval se. „Zacvakám, to je jasný,“ chrlil ze sebe D., jakoby myslel jen na škodu, kterou nejspíš způsobil a ostatní nemohlo hrát žádnou roli.

„Vypadni, ty mentále zkurvenej! Tyvole vypadni!“ Při těchto výkřicích už letěla pěst po hlavě D. Rána spoluporážeče však vylétla z velké dálky a D. si jí stačil povšimnout, takže v poslední vteřině ucukl. Takto mu jen lízla ucho a on se v obratu zamotal. Dopadl však na svou silnější nohu a ta se i s tou druhou dala co nejrychleji do běhu. Útočníkovi se při výpadu svezla čepice přes oči, takže přišel o drahocennou sekundu ke druhému úderu. To už ale se zaťatýma pěstma mířili ke zteči i ostatní kuchači kaprů za překřikovaných nadávek. D. byl však o krok před nimi a třebaže cítil van promáchnutých ran za zátylkem, útěk se mu dařil. Zatočil za roh ulice a prchal sprintem ještě hezkou chvíli.

Běžel dál a neohlížel se. Nějaký vytrvalý útočník může být stále za ním a kdyby se otočil, mohl by zpomalit a on by jej doběhl. A dostal by pěstí, tentokrát pořádně. Tato hrozba v něm stále pulzovala, i když už se konečně zastavil, zbaven sil a dechu. V krku to pálilo až k nesnesení, srdce bušilo jako o závod, D. lapal zoufale po dechu.

Ale unikl. Nikoho za sebou neviděl. Akorát pár vzdálených chodců. Otáčel se kolem dokola a přes mrákoty z dušnosti neustále zaostřoval svůj pohled. Znovu si to všechno přehrával. Dopoval se při tom pocitem radosti, že nedostal, že utekl, že jej nedoběhli, ale také že se nerozsekal na břečce sněhu a náledí. Však byl od té sračky notně zacákaný, celá zástěra tím byla pokrytá, jakož i kalhoty ze zadu. Sklepával ji ze sebe hezkou chvíli, zatímco se mu dech pomalu vracel do normálu.

„Fakt to mohlo dopadnout hůř. I když jestli se to dostane k předákovi, což nejspíš dostane... pokud se teda ty chlapi nezprasí večer chlastem a ráno na to v kocovině nezapomenou...nemusí vůbec dostat výplatu…“ Ale tohle může řešit jen s vedením a ta ostatní hovada už v životě nepotkat. Chtěl si ovšem vzít u stánku druhého kapra...ale toho si koupí zítra jinde...Taky ho při tom nenatočili. Jen blbý kecy. Domluvili se na něj. Nebo řekne, že byl na práškách, na antidepresivech ...jo, to je lepší verze. Z jejich útoku dostal schýzu, a proto se už nevrátí. A vůbec, kdo o Vánocích nebere pilule, když je sám a navíc nesmí chlastat... Samozřejmě oni měli pravdu a je jich hodně. Skupině lidí se spíš uvěří, než tomu jednomu proti všem. To dobře znal. První pravidlo přežití v kolektivu. Ale zase, užil si a za to stojí něco obětovat.

Dech se mu mírnil. Prdel však zůstávala stažená…ale to je dobře, alespoň bude opatrný. Pojede raději oklikou přes sousední sídliště. Vzpomíná si, že se před některými z nich neprozřetelně zmínil, kde zhruba tak bydlí. Co kdyby si na něj počkali!? Vlastně by to dávalo smysl. Vědí, že mu na pomoc nikdo nepřijde a s jeho alkoholovou a drogovou minulostí bude hledat pomoc policie s daleko menší chutí.

Když pojede přímo domů, jeho řada obytných králíkáren je směrem od zastávky skrytá za rohem. Takže by je jednak neměl šanci vidět, kdyby tam čekali, ale hlavně by jim vešel přímo do rány. Navíc už je tma a ta většinou pomáhá útočníkům. Ovšem když půjde zadní stranou parkem, bude mít zpoza stromů celé prostranství jako na dlani. Také si může někde najít nějaký pevný klacek...anebo dokonce prázdnou skleněnou lahev!

Taky že si vzal. Ale bál se do poslední chvíle. Promýšlel si každý krok. Především jej znepokojovala myšlenka, že když na něj budou čekat, domů se nedostane. Bude muset mrznout venku, jenže jak by to zvládal? Je po úprku zlitý potem a ten začne za chvíli stydnout. Alkohol, přirozeně, ale vždyť přece nepije...Proč se musí krásné okamžiky vždycky nějak zakalit?

Ovšem zatím nic se nestalo. Utekl jako tehdy u spálené kočky a stejně tak se nic nestalo. Vzdej se a nic se ti nestane... Jen ty pouliční lampy házely žlutooranžové světlo, jímž občas probleskovala blikající vánoční výzdoba na některém z oken a balkonů proti sobě stojících útesů panelových sídlišť.  Ani na jednom chodníku se v tu chvíli neobjevila lidská postava. A to bylo překvapivé, neboť vánoční kupující mívají ve zvyku sunout se k domovům právě v tuto denní dobu. To prázdno, to ubohého D. děsilo. Působilo jako stvořené pro scénu pouliční nakládačky, kdy se zpoza rohu, či dokonce z některého z baráků, někdo vynoří. No jo, co když se dostali do domu a čekají před výtahem, nebo dokonce před bytem?!

D. znovu všechno promýšlel. Vchodové dveře nechal schválně otevřené, to kdyby musel znovu prchnout zpátky na ulici. U výtahu nikdo nestál. Pomalu se tak sunul do schodů. Na každé patro, po němž kráčel, si přivolal výtah.  Když už byl jen o podlaží níž pod tím svým, srdce se mu v hrudníku rozbušilo jak údery do kapřích hlav. Ale to už zároveň viděl a slyšel, že ani u jeho dveří, ale ani na patře nikdo nehlídkuje.

Dvěma rychlými pohyby zapadnul do bytu. Přirazil za sebou. Zbytečné obavy! Maličkost, odveta se nekoná. Za pár týdnu si nikdo ani nevzpomene. Krev kaprů stéká do kanálů po hektolitrech každé Vánoce. Mají kádě plné ryb, přitom v nich nevydrží dlouho, chudáci pomlácení. Už když je přivezou, tak se někteří rovnou vyhodí. A každé ráno jich pokaždé nacházejí hned několik břichem vzhůru...a že je kuchá pomalu a trvá mu to dlouho, na to se přece najdou desítky hodnověrných výmluv! A lidi si stejně kapry berou domů a porážejí je tam amatérsky hodiny a hodiny. Nemá se to, ale kdo to opravdu řeší?  Obvykle ani nejsou mrtví, když jim pářou břicho a děti pobíhají okolo vánočního stromku s nafouklýma měchýřkama. Nebo se šupinkama, jež jsou ještě trochu od krve.

 

Tady to ale smrdí! Ráno totiž nevyvětral. D. svou chybu okamžitě napravil a ihned poté vběhl do koupelny. Kapr ovšem plaval břichem vzhůru. D. sice v koutku duše doufal v opak, ale zároveň si uvědomoval, že mohl stěží čekat jiný osud. Rázem byl večer hrozně prázdný. Úprk jej však značně unavil, cítil to v kostech, doufal tedy, že usne, jakmile sebou natáhne na postel. Navíc už přece nepůjde do práce, takže si pospí, jak dlouho bude chtít! Potom kafe, rohlík s pomazánkou a až se pořádně probere, zavolá do agentury. Pak si dá panáka a zavolá předákovi. Jedno po druhém.

D. proslídil v kuchyni skříně a šuplata, objevil poslední máslový popcorn a s ním skončil u televize. Ale když ulehl, stejně nemohl usnout. Záhy se dal na masturbování, protože po takovém zážitku s drtivou pravidelností usnul. Nemyslel přitom na ryby, prožíval to hezky postaru. A neudělal se věru nijak zle. Jenže vzápětí byl zase vzhůru. Zas a znovu se budil, zabrat se mu nedařilo. Když už konečně zdánlivě nastupoval onen toužebný snový opar, probíraly jej opakované vize porážecího stolu, a co hůř, jakéhosi chladného doteku. Jako když vás někdo neustále sexuálně vzrušuje, ale vy už chcete odpočívat.

Tentokrát to byla káď, vzápětí se místo ní nadouvalo obrovské oko kapra. Takový sen mívá člověk až po delším spánku, jenže D. cítí, že nemohl být v limbu dlouho. Tentokrát to šel již rozchodit a vzal to přes záchod. Moč divně pálila, takovým nezvyklým tekutým chladem. Vzal si hned dva prášky na spaní. Těch musí mít muž jako on stále doma dostatek, i kdyby byl sebechudší.

Stále a stále jedno a to samé oko, jež se nadouvalo. Krev stéká do kanálu, něco jej nutí, aby ji utíral. A tak to pokračovalo. Kolikrát se ještě vzbudil, než konečně usnul, to by nespočítal. Podobně silný zážitek si však rozhodně nevybavoval...až na tamto, samozřejmě. Tak a zase znova...zdá se mu, že jde znovu na záchod, znovu to pálí jak čert, ovšem mrtvola kapra není ve vaně, ale leží uprostřed chodby. Kdyby po ní uklouzl a rozsekal se, tak by to bylo jako ze života. Takže se mu to musí zdát.

To už ale opět bdí. Cítí sice, že na určitou chvíli musel snít, jenže to nemohlo trvat dlouho. Neprobral se otupen, což bývá znakem tvrdého a mrtvolného spánku, nýbrž rázem, jako když je člověku špatně a blivno. Začínal se pomalu a podivně třást. Jakoby to tím chtěl přebít, D. rázem z postele vyskočil a rozsvítil. Motal se kolem dokola v ložnici a vzápětí mu došlo, že se do stejných pocitů několikrát probral i na gauči v obýváku. Teda...v druhý ložnici, s kým by to tu asi tak obýval.

Co z tohohle všeho se mu vlastně jen zdálo, to si není schopen říci. Do půlky okousaný rohlík na stole ale značí docela skutečné dění... Žaludek se rázem probral a D. hlasitě říhnul. Cosi tedy musel sníst. U postele našel poloprázdnou sklenici vody a obrátil ji do sebe. Záhy bylo líp a další hřejivé lidské říhnutí prořízlo tichý panelákový byt. Záhy však byl zpět i onen již povědomý chladivý pocit v údu, jež se střídal s podivným pnutím, zahřívajícím tělo příjemně zevnitř i zvenčí. Takový zážitek jak známo netrvá dlouho, ale nyní jakoby se v mozku zastavil. Rozchodit to, až se začneš potit. D. se motal po bytě docela jako opilec, který ani doma netrefí tam, kam chce, pokud tam tedy vlastně chce. Jeho kolečko nakonec skončilo na balkoně, odkud jej pálivá zima záhy zahnala zpátky a D. už brzy pouze prázdně civěl z okna.

Pokud výjimečně zaostřil, tak jen na pustou plochu mezi domy sídliště. Ta se rozprostírala do všech stran od brány ze dvou sloupů, mezi nimiž musela projít každá duše bydlící v této králíkárně, v jejímž třetím patře právě někdo zoufale nemůže usnout. A protilehlý panelák se mu zdá tak vzdálený...a světla pouličního jasu pronikají tmou o to silněji. Jenže neozařují zhola nic. Nikdo venku nebyl, to pouze vzduch houstl chladem a mrazem, jímž tuhla plískanice a bahno vedle vchodu mezi sloupy. Nějaký opilec se přece musí brzy vracet k domovu a na nově vzniknuvším náledí si rozbít hubu. Což jej probere. D. se cítil podobně. Jakoby se snažil opít a přitom jej jakýsi podivný neklid neustále vracel zpátky do střízliva. Projížděl jím však tak pichlavě, že by z hlavy stejně nevyplodil jedinou čistou myšlenku.

Při této asociaci se D. přistihl, že poprvé od ulehnutí vidí náznak jakéhosi okénka z tohoto podivného deliria. Očividně následky mnoha let tvrdého alkoholismu. Lehké píchnutí v údu zároveň opět přivolalo erekci. D. se odklonil od okna a lehl si znovu na gauč. Hnětl si přirození ve snaze se napodruhé udělat „postaru.“ Nešlo to, neklid přetrvával. Hodiny musely již notně pokročit k těm prvním raním. Z jednoho bytu na jejich patře se zčistajasna počaly ozývat zvuky. Anebo si jich předtím nevšiml. Anebo přišly během některé ze vzácných chvil, kdy o dnešní noci spal. Asi konec nějakého večírku, když už jsou všichni hrozně opilí. Ruchy se lezavě prolínaly jako každý rozmazaný myšlenkový sliz alkoholové hlavy, která už cítí blížící se ráno a jeho lepivá, lihem prodchnutá hovna. Jako by tam byl s nimi. Instinkty, jež žádná terapie nevyléčí. Co by teď dal za pár piv! Ne se ožrat do sraček, ale jen trochu, na uspání…

 

Matné žluté světlo a žluté stěny. Nábytková stěna. Vypadá to všechno jako vypatlané ze žlutého slizu. Proto neusíná. Tak další prášek! Na to, co ho zítra čeká, je třeba se vyspat. Přitom může vstát, kdy bude chtít! Koupí si kapra někde na opačné straně města a s ním bude mít ještě veselé Vánoce. Ne…! Běžel do koupelny, kde plavala zdechlina břichem vzhůru. Takže žádná kapří mrtvola na chodbě, ha!

Záhy už do ní bodal nožem, který si přinesl z kuchyně. Trefil se sice málokdy, ale jak tím vším mácháním cákala voda, D. začínal dostávat pocit, že kapr stále žije. A tak bodal a cákal dál jako pominutý. Koupena byla záhy celá promočená, jeho pyžamo rovněž a malá řezná rána na ruce jej začala docela nepříjemně bolet. Klesl zády k vykachlíkované zdi a pomalu vydechoval. Tělo se chladnou vodou srovnalo a erekce zmizela. Konečně. Stydnul. Svlékl se a vyhrabal ze skříně suché domácí oblečení. Tím mokrým zakryl louže v koupelně a přihodil k tomu i svůj pracovní oděv, jenž ze sebe shodil před několika hodinami. Na vytírání již necítil dostatek sil, ale na cokoliv jiného jich měl stále na rozdávání.

Neusnul. Nechal se sice chvíli unášet pocity unavených údů a třesem, který pod teplými peřinami postupně ustával, ale to působilo jen na chvíli. Musí ven. Mrazu a strachu navzdory. No jenže oblečení do zimy leží zmáchané v koupelně… Nu což, v prádelním koši jsou přece hadry z předchozích dní. Také ty kalhoty ulepené semenem, jak se udělal při kuchání kapra.

Popadl skrumáž svršků, v mžiku jimi byl zahalen a vyrazil. Nezamkl, jenom zabouchl. Jakoby se mu vrátil instinkt a strach z nedávných chvil, že na něj venku stále někdo čeká, aby ho zbil. Takže kdyby musel rychle utíkat a zapadnout zpátky do bytu, stačilo by jediné klapnutí klíčem v zámku. Tu scénu si v hlavě mžikem přehrál, ještě než stačil vkročit na schody.

Obchází sídlák a snaží se nemotat v kruhu. Není přece v kádi, může si jít, kam chce. Přešel parčíkem na sousední sídliště ke vzdálené autobusové zastávce. V jejím zákrytu si zapálil hned dvě cigarety, i když se to nesmí. Ty noční tiché paneláky ale umí klidnit mysl! Obešel vysoký betonový komplex a dostal se až na sídlištní náměstí s obchodním domem, kde se křížila celá řada zastávek městské dopravy. Tady se za dne cesta netrhne, takže tu nechybí ani stánek...a v něm káď. Taky tu mají ryby!

Jako by tam na něj čekaly. Jenže to by byla krádež. Doteď se dalo všechno ukecat, ale po tomhle z něj bude i zloděj. Ale jak by to zjistili!? Kamera, jasně, ale kdo ho v těchhle hadrech pozná? Vypadá jako rybí řezník, co si u stánku jen něco zapomněl. A kdo je taky bude ráno počítat?! Sami to nedělají, protože nestíhají. Navíc bez kapra dnešní noc nevydrží. Kurva, to je zlý. Neodolal. Vyloví si. Živého. Ví přece, jak se stánky zadělávají na noc. A má stejnou barvu sponek v kapse. Jaká náhoda! Super! Zaspojuje to za sebou, ví přesně kde. Kdo by co poznal.

Byl nezvykle velký, tělnatý. Za svou praxi snad nelovil těžšího kapra, však se řádně zapotil...no platí se od váhy, asi proto ho nikdo nechtěl. Nebo plaval nakloněný, a potom se srovnal, když jich už zůstalo v kádi méně. A leklí se vyhazují až ráno.

Cestu domů dával v běhu, nechápal, kde se v něm po tom všem bere ta síla. Ale tak láska hory přenáší, něco na tom bude. Hlavně aby mu do té doby neexnul. To by byla poslední kapka. Chvíli přemýšlel, že si ho vezme teď a tady, ale svým řevem by probral půlku sídláku a štěstí se pokoušet nemá. Zkušenost byla ještě příliš mladá.

Dech mu došel uprostřed parku a na dohled stála lavička, kterou to málem celé skončilo. Kdyby si sedl, nejspíš by se již nezvedl. Únava zapracovala a nejspíš i ty prášky konečně zabraly. Jakže to bylo? „Když nemůžeš, tak přidej!?“ Především ti ale pojde, když se hned nesebereš!

 

Jak se dostal od lavičky ke koupelně, v níž právě napouštěl novému milci čerstvou vodu, to už mu asi jeho hlava nikdy nepoví. Však jakmile dovřel kohoutek, skácel se na mokrou podlahu a pouze řezání v hrudníku, nebo spíše přejíždění škrabkou na šupiny přes plíce, mu zbývalo jako jediný důkaz toho, že je ještě naživu.

A ryba taktéž žila. Lapala po čerstvé vodě jak děcko po lízátku. A tak spolu budou žít šťastně až do smrti. Záhy byl D. již na kolenou a přitáčel po čůrkách životadárnou tekutinu. Zvíře se za ladných pohybů ploutví komíhalo kolem rozbodané mrtvoly svého předchůdce. Svlékl se z hadrů, promočených skrz na skrz. Zlitý sněhovou břečkou, vodou koupelny, a především vlastním potem. Smrděl jako prase, ale vykoupat se očividně nemohl.

Cítil se vlhký a ulepený, takže ideálně tělesně nastavený na další soulož s rybou. Chcípne tím čekáním, utopí se ve vlastním chtíči! Proč to vlastně oddaluje? Nemůže dýchat tento vzduch, když není ponořen do slasti tuhého a tlačivého žužlání. Natočil si lahev vody, aby kapra během milování zavlažoval. Natáhl přes postel igelit a ten ještě přikryl špinavým koberečkem, aby se tím nasála voda a on si tak nepromočil celou ložnici. Přes to všechno přijde prostěradlo a následně peřina, do které se oba zavrtají a tvor mu nakonec umře v náručí. Poslední pohyb ploutví bude patřit jemu.

Na tomhle kaprovi bylo něco nadpřirozeného. Jako by mu kouřil, něco z něj vysával. A zároveň do něj i něco napouštěl. Bylo to delirické. Dokonalé. Tvor jakoby na něm rostl. Najednou vypadal dvakrát, snad i třikrát větší. Svými přírazy mu musel roztáhnout tlamu, chvílemi měl pocit, jakoby se do ryby nořila i jeho varlata. V mžiku si vzpomněl na ovci a záhy již mlátil do tvora jako splašený. Cítil tu krev na rukou, když se do něj udělal.

Šupinami byl jako posetý, celý vlhký, slizký, upatlaný. Tvor se mu snad musel roztéci tou svou rybí chutí po celém těle. To nemohl přežít, musel ho rozmrdat na úplnou fašírku. Neodvažoval se na něj pohlédnout, ale měl pocit, že najednou skoro nic neváží. Sundat ho z péra tak nebyla žádná námaha. Tělo pálilo a chladilo, koule zároveň pulzovaly lehkou bolestí z přírazů. D. se zavrtal do peřin a cítil, jak se teplota uvnitř a vně vyrovnává. Nikdy snad tak krásně neusínal. Jako kdyby se dostal do pomyslné rovnováhy života.

Když našlapoval krokem jasným, pevným a rovným jak gymnastka na kladině, musel už snít. Ale bylo to tak živé! Prošel byt třikrát až čtyřikrát, jako kdyby kroužil tempy v plaveckém bazénu. Dělal i osmičky. Však byl nahý, jako na koupališti. Nakonec to nějak ustalo a on se opět vracel k poklidně plynoucímu stavu mysli. Něco chladného mu pulzovalo tělem a jak peřina teplotu vyrovnávala. D. si prožíval všechny ty blažené stavy znovu a znovu.

Najednou jakoby ho něco štrejchlo o stehno. Zvedl se a koukal do tmy. Poslouchal. Nic to nebylo. Ulehl na bok… a škrábla jej ostrá šupina po zadku. Když ji nahmatal, divně se mu přilepila na prst a i tam ho lehoulince řízla. Na zátylku zároveň ucítil stékající stužku. Musí mít hrozné mokré vlasy. Uvědomil si, že již nějakou dobu slyší jakési splachování, nebo dokonce napouštění vany. Znělo to tak nějak udušeně, no zkrátka jako v polospánku. Tady v králikoších je všechno slyšet. Vedle si určitě dávají koupel po tý kalbě. Cítí, jak znovu usíná, zaposlouchává se do oněch zvuků jako do meditační hudby. Šplouchání a šumění vody bylo nyní všudypřítomné, jakoby jej konejšivě hladilo po celém těle a proudilo z ucha do ucha. Hřálo.

Otevřel oči a chvíli ještě nic neviděl. Přitom zurčící vodopád plný drobných rybek měl ještě před sekundou na dosah...jeho potomků snad? No tak jasně, ten obří kapr vedle něj musí být samice… Už vidí. Žaluzie zkreslují světlo sídlištních lamp jen do letmého příjemna. To aby nebyla úplná tma...občas to kmitá, jako pohybem ploutví voda...voda šumí a proto je krásně. Baví ho takový život.

Počkat, to nemůže být ta stejná noc! Musel prospat celý den a už je zase večer! Že se mu nechtělo chcát...je mokrý pod peřinou. Všude. Na krku, na zátylku, na zádech, musel vypotit rybník, celou káď!  Za chvíli asi ucítí strašný chlad a bude si muset dát horkou sprchu...zároveň se místnost jakoby rozsvětlila. Ale jak to, že světlo jde směrem z chodby a ne z okna!? A ty zvuky...Nadzvedl hlavu, a mokré vlasy mu na ní rázem zavlály chladem. Vždyť je tu hrozně vlhko a stydno! Jakoby usnul v bazénu, všude je voda. A pak tu byla ta dvě bílá světla před ním a D. si uvědomil, že nemůže na nohy. Už mu totiž kdesi vězí.

Oči tvora se nadouvaly a jakoby hleděly přímo do těch jeho. I když je má ryba jak známo po stranách lebky. Jenže ona se slizkým a hladivým pohybem přibližovala a síla jejích očí rostla. Koulely se a jejich bělmo jakoby vrůstalo do mysli polykaného, jemuž se jeho vlastní lebka postupně rozmělňovala. Chladivá tekutina pulzuje mezi blánami a vyvěrá z uší. Celý se rozpouštěl, jak voda šuměla, někam odtékala a napouštěla se nová.

To už D. do tvora mlátil. Nejprve rytmikou, jakou znal z přirážení, ale záhy už jen zoufale a nepravidelně švihal pěstmi. Lehké, však ochromující pálení těla s všudypřítomným chladem souznělo s pichlavými pocity v údu, když jej objímala obří kapří ústa. Bušil dál jako zběsilý a křičel. Kolem zbytku jeho těla, jež ještě nezmizelo v útrobách tvora, zurčela lepivá a zčeřená tekutina, která páchla kalem a podivnou chutí spermatu s chaluhami.

Už už chladnul a klesal na mysli i na těle, ovšem najednou jej v rozkroku cosi zahřálo. Pochcal se, anebo se udělal. Obludný šlem vytrysknul k jeho bradě a zakalená voda mu pokryla vlasy. Obří pysk ryby se dotkl jeho. Vnímání mu rázem napřímila série ničivých zvuků, to jak ohromná ocasní ploutev narazila na stojací lampu a nejspíš strhla i skříň s televizí a se vším ostatním. D. šílenstvím cuknul a snažil se couvat, jenže nebylo kam. Jeho ruce už nemohly pokračovat ve zbytečných úderech, již se nerozmáchl, nedalo se.

Huba kapra mu vjela mezi čelisti a dusila ho. Vší silou zkousnul. Cítil, jak se mu zuby zarývají do slizkého povrchu, jak ho bolí až u kořenů, ale jak postupně pronikají do lepivé dužiny. Naráz sevření polevilo. Nevěděl jak a neviděl, co by snad měl vidět. Jako když se vysouká ze spacího pytle při návalu průjmu, skončil rázem na podlaze. Cítil se tak zmáchaný všemi myslitelnými i nemyslitelnými šťávami, teplými i studenými, že vlastně nepoznal, zda spadl do tekutého. Rukama a pomocí kotníků se vymrštil na nohy. Za zátylkem ucítil svist, jako když promáchne pěst namakaného teenagera. A do toho šílený rámus, to se již jistě příšera vydala za ním. Ještě krok a má ho zase! Skok!

Je rychlejší, pravá noha se odráží od topení a on otáčí kličkou vyklápěcí okno. Není však v obýváku, ale v ložnici, takže za ním nečeká balkon. Levá noha kdesi uvázla, ryba mu ji musela zachytit. Ale protože má kluzkou hubu, tak se jí vyškubl. Padá. Balkon sousedící s ložnicí se mu v letu vzdaluje. Však kdyby na něm skončil, záhy by tam přece umrzl. Takhle je to lepší. Přesto do poslední chvíle mává rukama a točí sebou, jakoby se topil v kádi.

 

Otupující bolest jej svírala a postupně se mu vracely určité pocity. Překousnutý jazyk čvachtal v rozdrcené čelisti, která se mu prolévala krví a přidušovala jej. Zvonivý zvuk třesu drnčel uvnitř hlavy. I přes jeho ohlušující přítomnost však slyšel zrychlené pleskání čehosi o dlažbu mezi dopady kapek deště. Jakoby ploutví. 

 

(Fotografie: Fuytayxxl)

 

 

Text pro Manifest úzkosti I:

 

Dnes nezaváháš

Poslední úleva před posledním činem. Vždyť čas se už krátí. Končím s rozjímáním a uzavírám svou poslední živou myšlenku. Opakuj si pouze ty, které tě sem donesly. Pak nezaváháš.

Před očima se mi již vynořuje okraj přehrady, k němuž mířím po svahu podél čističky odpadních vod. Cesta je trnitá a věru zlá, pouze nízké stromy mezi keři, před jejichž rozdírajícími větvičkami a škrábavým roštím mě chrání silná kožená bunda, jakož i hustá čepice stažená přes hlavu. Přesto to párkrát drsně zabolí. Občas mi uklouzne noha po seschlém spadaném listí, které vylezlo na světlo za nedávné oblevy. Každý krok znamená bláto, to mě pak husté porosty brzdí od pádu.

Drápu se pomalu vzhůru a pot mi ztéká od hlavy až k patě po hustě nabaleném těle. Ve chvíli, kdy se konečně zastavím a pot se z horečných proudů změní v ledové stružky, k tomu dojde.

Svah, jenž se jako žebro táhne až k okraji přehrady, ústí do malé plošiny. Ještě, než se pod vámi rozevře koryto malé, ale divoké a nepřebroditelné řeky, stojíte v dech beroucí výšce nad příjezdovou cestou chráněnou ploty s ostnatým drátem. Před plošinou stromy řídnou a tato malá mýtinka přechází v betonovou nástavbu přehrady. Ani jedno z toho není nijak ohrazené, pádu do bezmála čtyřicetimetrové hloubky tak nic nebrání. O tomto věru nebezpečném místě vím jen díky tomu, že tam náctiletí z baráku chodívají chlastat. Kromě hloupých puberťáků, kterým při zakázaném lihovém ovoci nejspíš nevadí smrad z výkalů vedle situované čističky, by snad žádná jiná myslící bytost nenašla důvod k cestě sem. Kam nechodí ani zaměstnanci přehrady a čističky, pokud nemusí, tam jsem se nyní po náročném výstupu konečně vyškrábal.

Nemohl jsem si vybrat lépe. Dnes nezaváháš!

Dostat se zpátky po klouzajícím a listy pokrytém svahu by bylo přinejmenším krutě náročné, riskoval bych pád a mnohočetná zranění. Stromky a křoviny, které mi ještě před chvílí za relativně malou cenu škrábanců a šlehanců pomáhaly při výstupu, by mě při snaze odsud odejít rozdrásaly. Útěk by tak nejspíš vyšel nastejno a přinesl by nepoměrně víc bolesti.

Vydýchávám se na vrcholu s větrem vanoucím přímo proti cíli mé cesty. Je proměnlivý, tak asi musím chvíli počkat. Alespoň ode mě odhání ten nehorázný zápach z hoven. Ta proudila betonovým korytem, které bylo na jednom místě odkryté, navíc nezabezpečené. Odkrytá díra se nacházela přesně na opačné straně plošiny končící v propasti. Proč, to nechápu. Když jsem se na tu stoku s nechutným úšklebkem podíval, ukázalo se, že musela být dříve nějakým plotem či bedněním znepřístupněná. Nedávné vichřice ale takovou zábranu pravděpodobně zničily. Jistě sem padaly stromy z ještě vyššího a nad přehradu se vypínajícího zalesněného kopce. Kdo tudy lezl, aby kmeny pořezal a odnesl, musel mít plynovou masku. Jinak by musel vydávit duši.

Jak se to blíží, mozek se upíná na banální myšlenky a situace. Zatím je v klidu, ale v poslední momenty mě jistě začne zneklidňovat úvahami či prostým a nevyhnutelným strachem. Ale teď necítím nic. Po sebelítosti je veta a obava ze svahu bude v onen klíčový okamžik silnější než strach z pádu. Mezitím se odvrátil vítr a odér fekálií mým zrychleným dechem projel tak mocně, až se mi udělalo blivno. Vskutku skvěle vybrané místo. Smrad z mozku jistě vyžene jakékoliv sebezáchovné myšlenky.

Příprava trvala dlouho.  Nic nemít. Nic nechtít. Stav, kdy už vlastně ani nežijete. Jak to získat zpátky, to nevím. Překážky, který by to nutně přineslo, ty mě plní bezedným strachem. Potřebuju močit. Psychosomatická reakce. Už to začíná. Co si na mě vymyslíš dál, mozku, co? Tentokrát mě nezastavíš! Ale fakt se mi chce. A poslední úleva čin...neoddálí!?

No úleva...nezapomeň, že ani pořádně vychcat se neumíš. Jako malý jsi měl problémy s pomočováním. Po nich zůstal nepřekonatelný strach z toho, že se ti vrátí. Cpal sis pleny v noci přes spodky a ve škole několik vrstev toaletního papíru do slipů. A když to všechno zase začalo a šikana se zároveň rozjela naplno, spolužáci ti svlíkli násilím kalhoty.Tím pádem všechno zjistili. Jak jsem ten moment mohl přežít, to nepochopím. Musel jsem tehdy z pocitů hanby, strachu, šoku a bezmoci na krátkou chvíli ztratit vědomí.

Cítit se jako teď. Že život skončil. Jenže neskončil. Proč nemohl prostě skončit už tehdy?! Tolik špatných věcí by se nestalo...jenže o tom to je, no ne?

Ale fakt potřebuju močit. I když to tedy úleva nebude. Kdy se mi tohle vlastně naplno vrátilo? Když jsem doma, tak si i k močení sedám. Venku to celkem bez problémů zvládnu, když se tedy pak nemusím vrátit do společnosti. Hospody jsou horší. Proto jsem je stále střídal. A chodil do nich jen ve chvíle, kdy byly skoro prázdné. Aby záchody byly volné a já mohl dát kabinku. Jinak se muselo buďto riskovat, nebo to držet. A držet, to znamená moc nepít. Ale bez pití jsem s lidmi vlastně nikdy pořádně nevydržel. Nějakou dobu můj problém řešil tvrdý alkohol. Jenže ty stavy pak byly příšerné. Pár hodin pomíjivého blaha za cenu dnů utrpení...ale fakt už potřebuju. 

Takže vzhůru do toho, dva kroky zpět, ale jen pro to, jen pro tohle. Támhleten strom je největší a nejvhodnější, stojí na samém okraji svahu. Vždyť mě nikdo nevidí! To, co ze mě dole zbyde, svědectví o pochcaných kalhotách rozhodně nevydá!

Když zjistí, kdo ta rozpláclá osoba je, dostanou se k většině mojí minulosti...musím skočit po hlavě, aby z ní nic nezůstalo. Záznam nemám, tak nebudou vědět. A nikomu nechybím, nikdo tu už není. Nikdo nenahlásí, že jsem zmizel. Všechny myslitelné doklady, všechny důkazy o tom, že jsem existoval, jsem spálil, roztrhal nebo zakopal. V kapse peníze jen na lístek do autobusu, abych se sem vůbec dostal. Jinak nic. Bundu si sundám a hodím ji do žumpy. Tu totiž nosím už dlouho a leckdo mě v ní viděl...kurva, chce se mi. Chčij, mozek je zatím s tebou!

Být prázdný. Kecy, které se snadno řeknou. Stihnu cígo, než se mi bude fakt chtít?

Mnou zvolený chcací strom je na okraji svahu směrem k čističce. Její van mi okamžitě zarachtal v žaludku. Snesu to, ale blivno je mi pořád. Zapálím si. Chuť kouře hladí a přebíjí smrad z hoven. Ale zas tolik mi přece jen nevadí. A asi se mi ani nechtělo tak moc. Ale ne, chce se mi, a jak dokouřím, tak to udělám. Vzal jsem si přesně tři cigára. Ostatní jsem z krabičky vysypal. Zapalovač pak půjde do žumpy. Žádné vodítko. Vtahuji kouř a cítím se o trochu lépe.

Hovna budou za chvíli zpátky, až se kouř rozplyne. Zbytek špačku hážu proti nim, i když je to jako kapka proti oceánu. Kurva, to je hnus! Nedýchej zbytečně dlouho. Je to jako tehdy...

Stane-li se, že vám někdo omatlá hovno o obličej, není už lidský život k unesení. Zapaluji si další. Proč ne. Ještě mám jednu. Tak se mi to líbí. Bilancování se nevyhneš, ale jsi na dobré cestě! Nezaváháš. Nedělám to poprvé, vím, že minule jsem prohrál a utekl.

Jenže život mě k tomu vrátil znovu, což je důkazem správnosti mého počínání. I kdybych dneska opět uhnul, jakože se to nestane, budu tomu čelit dřív či později znovu. A znovu, dokud to nezvládnu. Mrzí mě akorát to, že s sebou nedokážu někoho vzít. Jak jen jsem si přál, aby tohle proběhlo v šílené, zuřivé a krvavé pomstě?!

Ale v životě bych nesehnal výbušninu, natož střelnou zbraň. Útok těžkým předmětem či nožem, na to jsem byl vždycky příliš neohrabaný a plný strachu. Byl bych zase ten slabší. Moment překvapení by mi nevyšel, všechno by se prozradilo, přece vím, že nemívám štěstí. Poslední šluk z druhé cigarety. Toto je ta správná cesta a není z ní úniku. Teď už ale opravdu musím močit. Primární logika říká, že na tom nezáleží, ale z toho pádu bych se určitě pochcal a moč je cítit silněji než krev.

Druhý špaček letí do žumpy. Dopřávám si již několikátý pohled na ní, na tu škvíru, schopnou pojmout člověka. Ta mezera mi připomíná úsměv. Nic, soustřeď se kurva na tohle! Pomalu rozepnout zip a s penisem ven. Chce se mi fakt hodně, ale nesmím to uspěchat. I když se počůrám, pokapu si kalhoty...ne, nebudu tam mít poslední kapičku, studí mě! Jenže nemám ubrousky, jen látkový kapesník. Podcenil jsem to...

...tak použiju ten, proč ne? Poletí pak do žumpy s bundou. Už to nevydržím...z pyje se řítí silný proud. Sleduji ho pozorně a strachy zjišťuji, že se mění vítr směrem proti mně! POCHCANÉ KALHOTY! Natočím se bokem k čističce, předejdu tomu.  Nohu mám na samotném okraji, nestojím proto moc pevně, ale už dočůrávám. Proud je malý, ovšem pořád to kape.

Už musím vytáhnout ten kapesník. Zima mnou lomcuje. Tělo zlité potem po náročném výstupu právě vychladlo a třese se. I ruka s neustále kapajícím pérem se třese. Naštěstí mi prsty hřeje ten teplý kus masa...nepříjemný, ať už je to za mnou! Kurva! Kroutím sebou, ten kapesník se mi zasekává v kapse. Zasraný vítrrrrrrrr....

Hnědá masa s hrbolkama, chomáčema, skrumážema a slizkýma slepeninama všeho možnýho.

Kamera to sice přenáší trochu zkresleně a je tam dost matný a slabý světlo, ale i tak se dá chvílema celkem jasně rozeznat, jaký chuťovky tam plavou. Ten úsek má kameru jenom proto, aby mohla ostraha hlídat, jestli se to neucpává.

Nikdy sem nevěřil, že tady budu moct pracovat. Myslel sem, že na místě vydávim žaludek, plíce i svoje vlastní hovna předkem, ale nakonec to neni tak hrozný. Teda, je to strašný samozřejmě, ale sou i dny, kdy se skoro raduju, že tu můžu bejt.

Dnešek je jednim z nich.

Když mám lepší den, tak se rád zoceluju pohledem na tu hnědou masu hustou jako správná zeleninová polívka...málo vývaru a hodně kousků...doprdele já se snad pobleju. Nemysli na jídlo!

Pořád to ještě úplně nedávám, což...

...dobře, zpátky k tomu, co sem chtěl říct. Zkrátka koukám na stoku, a najedou tam prostě neskutečně divně zahučí jeden obtloustlej týpek. Nejdřív sem si pomyslel, že mi tady někdo z nudy hacknul obrazovky a že je to fór. Nicméně šel sem pak natvrdo stáhnout záznam z tý kamery a přehrál si to. Doprdele a fakt jo!

Tělo toho debila se nějak divně přetočilo v letu a při tom minulo o pár čísel betonovou obrubu. Jako nějakej paragán nebo tak něco by se jí ještě možná dokázal zachytit, ale takhle zavalitej čuník...Pustil sem si to třikrát po sobě. Prostě prolítnul mezerou a zahučel bokem v žumpě.

Nechápeš. Uvěřil sem tomu, až když se vynořil. No...vynořil, vypadalo to, jako by se něčeho zachytil a snažil se tam nějak tupě plavat.

Dole pod tou masou sou trubky, vim o nich, pamatuju si to ze školení. Takže asi jako zázrakem stojí a balancuje na jedný z nich.

V tu chvíli už ale asi plně nasál a ochutnal to, do čeho spadnul.

Doprdele, dovedeš si to představit?! Dávil, ale jakmile se mu tim tělo zkřivilo a podlomilo, tak zajel zase hubou do hoven. A při nádechu se ti to dostane všude. Kousek něčeho, nevim, třeba tamponu žejo, ti skončí v žaludku...

...vážně, když sem tu začal pracovat, měl sem blbý sny, že ty hovna všechny vdechuju. Že se ten odér v mejch dutinách mění na kapalinu a já vykašlávám a vysmrkávám smradlavou hnědku.

Zvracim z toho, polykám a znova dávim svoje sliny, do kterejch se zamotávaj ty hovna a já zase zvracim, a tim hnusem a ze strašnýho záchvatu se zeseru a pochčiju.

Tehdy sem se na to tady málem vysral a kouřil sem pět krabek denně.

Ale pořád sem to bral jen jako zlý sny. A teď vidim, že se to někomu skutečně děje. No doprdele...

A znova. Zvrací, nabírá nový hovna, dáví, ztrácí balanc, tak v tom musí plavat a máchat nohama. Teď se asi o něco pořádně kopnul. To se dalo poznat, protože se mu celý tělo jakoby zbláznilo bolestí.  Ale zároveň ho to vyprudilo ve smyslu toho, že začal fakt bojovat.

Asi řve, jak jen může, jenže já to odsud stejně neslyšim. Jenže i kdybych to slyšel, tak nemám klíč od šachet, vidim jen záznam z kamery, co se tam děje. A nedávná vichřice strhla telefonní vedení, opraví ho až pozítří. Kdo vlastně měl ten chytrej nápad, zakázat nám na pracovišti osobní telefony?

Pravda, všichni jen chatovali a pak neuhlídali ten průser při vichřici, budou z toho mít srážky z platů, naštěstí já sem u toho nebyl.

Tyjo to je situace, ten týpek je fakt odepsanej. Spíš bych měl povolit stavidla, to jediný odsud můžu, a nechat ho milosrdně utopit. Jenže to by byla jaksi vražda, žejo.

No, ale neměl tam nahoře co dělat, ty cedule se zákazem vstupu tu nejsou jen tak pro nic za nic. Služba s klíčema mě střídá po deseti hodinách a já přišel teprve před chvílí. Ale pro dnešek mám o zábavu postaráno.

Teď se nějak srovnal. Balancuje takřka bez hnutí a ruku si drží před pusou, aby mu do ní nic nevlezlo. Ale tu pazouru má přece taky celou od hoven. Sou všude, nevyhne se tomu, musí si na to zvyknout.

Tyjo až se mu ta noha unaví, tak bude muset zase ksichtem do sraček. Nebo plavat. Ale ten proud neni úplně slabej a těma škvírama pro odtok se neprotáhne. No, bude to zajímavý ho sledovat. Jak to vlastně může skončit? Utopí se v hovnech, zaplní mu dýchací trubici, plíce...no doprdele. Kurva musim odsud na chvíli pryč!

Vole...koukám na hromádku svejch zvratků, slušnej výkon. Hodil sem to venku u budky za přehradou. Chtěl sem na vzduch, ale ten ke mně přivál ten odér ze šachet a ...holt to ještě úplně nedávám, no.

Du si opláchnout držku na záchod.

Ta stažená část záznamu z kamery už stejně skoro skončila. Notně zvětšená na mym počítači vydala svědectví, který ste si právě přečetli. Až se dám trochu dohromady, tak se vrátim zpátky do centrály s obrazovkama a budu to mít v přímym přenosu.

Uvidíme, jestli ten ubožák pořád ještě bojuje, nebo už to vzdal.