Strunolam

 

//Inverze//

 

V ulicích se line prapodivný pach

a není to smogem.

cesta po rovině se mění v svah

a lidi

jsou jen panáčkové z lega.

Vždycky, když na jednoho šlápneš,

bolí to.

Otázka jen, koho víc.

 

V ulicích se špatně dýchá

ač chybí všudypřítomný kouř.

Tam, kde se běžně všechno míchá

je jen prach

a zažloutající popelníky.

 

,,Mělo by mi být smutno,

ale vlastně jsem tak trochu ráda,

že mám ulice konečně sama pro sebe"

šeptá historická Praha.

 

Vše utichlo,

je prapodivný klid.

Dokonce i noční tramvaje už nedělají takový hluk.

Jako by cosi viselo ve vzduchu,

z čeho se tají dech.

I po dešti je jako na suchu...

a kdosi se špatně vyjádřil

a někoho to nenechalo chladným,

a někdo se vydal všanc

s vidinou lepších chvil

a zažehlý oheň změnil se v dým.

a někdo se snažil moc

jen aby pak to vzdal

a hudebník huláká jak vo půlnoc

aby přeřval ten přeprázdněný sál.

a kdesi na zdi se objevil tento zvláštní dopis:

 

 

 

//Rovnice//

 

Lidské jsou figurky plastových vojáčků

stvůry jsou ti, jenž si hrají

s osudy všemožných měšťáckých prosťáčků

v bezedném bezbožném betonu kraji

Zaklapnout víčka a dlouho mít zavřená

zvolna jen dýchat a doufat, že

tahleta noc není věčná a bezedná,

a že brzo naberem svůj druhý dech.

V opratích kolosu člověk náhle se ocitl

ačkoliv takto žil po léta dávno,

oprátce čísel své rovnítko poskytl

aby pak nad tím vším rukou jen mávnul.

 

Přesto se nedá říct, že není kam se vracet.

Vždyť doby temna pro básně jsou

ta nejlepší inspirace.

 

______________________________________

Proud vědomí Strunolama, 1.2. 2021

Praha, z rukopisu