Zakázaná zelenina

 

  

chuchvalce myšlienok tonúce v bažine zvukotesného ticha

upradeného z nezmyselnej vravy blúdiacich 

výčnelky nedokončených veršov

v šere zabudnutia je počuť ich nárek

za stenou

vo vákuu ničoty

uprostred sféry hlukovej gule

ničnehovoriaceho nemilosrdného chaosu každodennosti

vznášam sa na vláknach života

v daždi padajúcich sekúnd

strhávajú zo mňa kostým

môjho (vysnívaného) ja

 

Obloha bez čar a vyšinutých trajektorií.
Oslnivé polojasno, nehybný číhající poklid.
Nepatrně kolísavý úbytek stratosférického ozonu.
Za oknem nedbale poházené mikroplasty.
Bezmřížový zmatek mezi vnitřním a vnějším.
Nejasně vytyčená hranice až k pootevřeným dveřím.
Dělící čáry. Svislé i horizontální.

 

unavené viečka nemých tvári bielych stien

vtláčajú mi do hrude svoje slepo hluché gestá

nekonečnej prítomnosti vibrujúce dunivým mlčaním

prehlušujú praskajúce výkriky o pomoc v tomto tupom vákuu

skrze mňa naťahujú svoje paže

ponorené do priesvitného bahna

v katatonickom kŕči zaseknutého časopriestoru

nauseoidnej nehybnosti

  

Míření na větší vzdálenost si žádá úhelník.
Hysterie chce potlesk nebo nesouhlasný pískot,
zápal pro skutečnost však kypí a vře v samotě.
Prostory minulých samot nelze vymazat,
nadále zůstanou neobyvatelné, mimo budoucí náznaky.
Úkolem dělostřelců je zdeptat nepřítele,
působit nemateriální škody během fáze klidu.
Odpovědí na otázku ohledně situace
může být jen posunování židle, jako při výslechu.

 

vlhké viečka v mäkkom objatí prítmia opustenej izby

levitujúce na krídlach beznádeje

unášané vírom ničoty

po prasklinách agresívnych výbuchov trýznivej lásky

so škrabancami po vnútorných stenách hrude búšiacich kladív

ostriacich čepele nežného objatia smrti

za bolestivej symfónie krvavých výkrikov

vrieskajúcich detí v nekonečných chápadlách

sebazničujúcej špirály utrpenia

 

 

 

Ztrátu lidí i předmětů lze zaznamenat podobnými křivkami.

Předměty občas hledám a trochu truchlím.

Na lidi vypadlé z kapes či zanechané v trávě,

v knihovně, na nádraží... rychle zapomínám.

Když se chci dostat do nálady,

jím jídlo, které mi nechutná a nutím se do tabáku.

Obklopuji se zneklidňujícími barvami, vzývám chlad.

Pečlivě zvolené povrchy rozdírají prsty nebo rovnou ucuknou.

Píšu v podřepu, případně klečím, by nohy patřičně zdřevěněly.

Před zenitem za zenitem netřeba se ptát.

 

unavené viečka nemých tvári bielych stien

vtláčajú mi do hrude svoje slepo hluché gestá

nekonečnej prítomnosti vibrujúce dunivým mlčaním

prehlušujú praskajúce výkriky o pomoc v tomto tupom vákuu

skrze mňa naťahujú svoje paže

ponorené do priesvitného bahna

v katatonickom kŕči zaseknutého časopriestoru

nauseoidnej nehybnosti

 

Jistěže víš líp, o čem bych měla mlčet,

kdy jít spát, co s kým nečíst

a jak vyprávět o divoženkách.

Také jsem si všimla, že během běhu

je kolem méně komárů.

Jakmile zastavím, hrozí krevní deficit.

Někdy kulhám, tak se alespoň

odstrkuji rukama a nestíhám nádechy.

Máš jasno, zda schody či výtah

i ohledně orientace a světových stran,

protože ze setrvačnosti

tady o mě vůbec nejde.

 

sónickým skalpelom nemilosrdného prebúdzania

spod rozrezanej opony ťažkých viečok

amputovaných chápadiel omamného spánku

krvácajúcej noci umierajúcej v kaluži čiernej krvi

popraskaného asfaltu, panelových tieňov a šedej oblohy

rozfúkaného tušu nahých stromov

detinské čarbičky malých anjelov s krutým úsmevom

vytešujúcich sa zo zlomyselností svojim najbližším

šepkajúc im do uší rozprávky nočných môr

ktorých zlý koniec odzvonia ranné električky.

 

https://www.youtube.com/watch?v=sdf_ukRK5CE&t=117s

 

 

 

 

Báseň pro Manifest úzkosti I:

Poet ping pong

(Ondrey Zintaer / Karolina Válová)

paralizujúca samota
zastavený stropní větrák, odšroubovaná pepřenka
odčíta nám z pier keď sme ticho
dlouhodobé třeštění očí na hrubě omítnutou stěnu
dážď črepín nešťastia
pomačkané levé cípy ubrusu
na každom kroku strážia ma kuchynské nože
prachovka víří strach
umrnčaná chladnička požiera spánok
zatemněná okna, šátek pohozený přes stínítko lampy
úzkosť sadá na prah
kovová pachuť struhadla
v tejto nekončiacej rukojmníckej dráme
voda u dna naštíplé sklenice
nevpustí dnu ani vánok