Anežka Ficová

 

 

 

ZESTÁRLI JSME, LÁSKO

 

Timere noli

Mám v hlavě moly

a nepříjemně to bolí

Pojďme je zalít tinkturou zapomnění

 

A ty se v ní už zase potápíš

zatím co já

se nořím

do jedovatého slizu

na protější straně ulice

 

Křičíme na sebe

jak dva pominutí blázni

Potop se až k sebekázni

než se rozskočí ciferníky mezi domy

(a to se stane každou chvílí)

 

Mne jen tak něco nerozčílí

ale pokud já jsem had

a ty jsi bosá noha

moc mě nepokoušej

Připij si se mnou černou kávou

Nad naší naléhavou hořkostí

 

A hlavně

noli timere

Všechny sračky odtečou do kanálů

 

Amalgámem ze dna našeho ega 

mi připaluješ další den

Tak už se s tím nějak poperem 

 

 

 

 

 

 

Text vznikl na základě nesprávného pochopení školního úkolu – filosoficko-existenciální pohled kompostu, jakožto intelektuála, na svět.

 

 

Zůstat a vznítit se

 

 

   To jsem vám potkala předevčírem prazvláštní stvoření. Bylo slunečno a za oknem to vypadalo, že by mohlo být skoro i teplo, až z toho náš pes celý den toužebně kňučel. Tak jsem to taky nevydržela a šli jsme ven už brzo po poledni.

   Šli jsme za humna, projít se kolem vinohradu. Erwin běhal za svým oslintaným tenisákem a ten se zakutálel kamsi do strouhy. Erwin úprkem za ním. Pes, ani míček nikde. Jdu se po nich podívat, než zas vyčmuchá něco pro něj rozhodně hrozně zajímavýho. Přicházím blíž a vidím, jak na trávě vedle cesty vysedává jakýsi gentleman hrající si s Erwinem, kterému se ocásek div neutrhne, jak jím nadšeně mrská. Pán je podivín od pohledu. Na sobě fialové manšestráky, vybledlý zelený rolák pod žluto-oranžovým kostkovaným sakem a plstěný klobouk. V sobě patrně něco ohromně zábavného a pozitivního. Smál se na celé kolo, volal na mě, jak mám supr psa a kulantně řečeno, nejspíš byl znavený, neboť jeho artikulační schopnosti a jemná motorika vzaly za své. No ale nebyla bych to já, kdyby mne nezaujal kdekdo výstřední.

   „Koukám, že má Erwin novýho kamoše,“ prohodím jen tak do větru, „Viď Erwine?“ podřepnu si s očekáváním, že ta malá neposlušná šelma přiběhne zpátky ke mně. Ale on ne, nevadí.

 „Pozdrav pánbůh, paninko. Erwin, říkáte? To je panečku mazel,“ směje se pán a drbe střídavě psíka, který je z toho v sedmém nebi, i sebe na bradě. „Co tu tak vysedáváte?“ ptám se trochu nedůvěřivě. „Co bych nevysedával?“ odvětí překvapeně pán. „Sedím tu a pomalu se rozkládám,“ pokračuje. „Prostě jen zůstávám na svém místě. Ono se sice říká, že co se nechvěje, není pevné, ale nemyslíte, že přesto by největší ctností měla být schopnost zůstat na svém místě?“ povídá a zamíří mi svůj ostrý pohled přímo do obličeje. To mě docela zaskočilo. „A vaše místo je teda tady, v trávě?“ zamračeně se ho ptám. „Kdepak!“ zasměje se, „Moje místo je tady,“ poklepe si ukazováčkem na spánek. Tázavě nakrčím obočí. „To musíte mít fištróna, paní,“ zhluboka se nadechne a mně je jasný, že tohle bude na dlouho. „Zůstat na svém místě, no, stát si za svým a vědět proč. Nikomu neškodit, i když je to občas na ránu. Upřímnost, madam, především k sobě a pak až k ostatním. Já jsem já a tak stojím oproti každýmu. Snažím se dávat ze sebe jen to nejlepší, nejlíp ostatním ku prospěchu. Ale to bychom tu za chvíli všichni zetleli. Musíme i přijímat něco na oplátku. A tohle budu dělat, dokud můžu. Za nesmrtelností se neženu, protože … třeba se jednou sám od sebe vznítím a bude po všem, ale co já vím? Já ani nevím, jak bude zítra. Organická hmota jsi a občas tě převrátí.“  dopověděl skoro jedním dechem a pokyvoval hlavou.

    Ani jsem nestihla nic odvětit, natož se zeptat s kým že mám tu čest. Erwin zavětřil zajíce pelášícího po poli vedle, rozběhl se za ním a já v marné snaze přivolat si ho k noze jsem neslušně bez rozloučení utekla taky. Docela mi ten monolog pána v kostkovaném saku vrtal hlavou, ale asi mám štěstí. Jdeme dneska tou stejnou cestou a on tady pořád sedí.