Tomáš Matys

 

STEJNOTAJE

 

/ I. /

 

Je čas odejít.

Čas vydat se na cestu

Odejít zavčas dokud to jde

 

(Než bude to

jakoby trestné)

 

Je pozdě večer.

Pozdě a přece ještě ne noc

Večer klidný tak mrazivým dechem

 

(I cesty nahoru

mohou být scestné)

 

Je mezi dveřmi.

Mezi tím, co soukromé, co veřejné jest

Dveřmi, co zpanštělí básníci veřeje

zovou

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Tou dobou se vloni i předtím

chodilo po venku

»Odbila devátá hodina

chval každý dům hospody na

zavřené věčnosti

dnešní«

„Pospěš k ní!“ volá její dcerka

za mnou do výtahové šachty:

„a kdyby tě chytli

něco si vymysli

jsi přece hlava má...“

Mávám

hlasem

Přeji si

abych nemusel být hlavou

A váhám

zda jsem

kterýsi

s duší synovnuk toulavou

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

/ II. /

 

Jen rychle domů.

Rychle tou zkratkou zdlouhavou

Domů do domu od domu

kde domov mám

 

(Mám trochu strach

a nevím zda nemám

z něj být v obavách)

 

Jen jediný domov.

Jediný postulát bytu má sobec

Domov je žena v množném

čísle množně možném

 

(Tenhle výlet, to je vlastně pouze ctnost

a připadám si jako na procházce vdovec

co pochoval svou ženu-společnost)

 

Jen pocit stačí.

Pocit, že kamsi přece jen patřím

stačí mít odkudsi vracet se

někam

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Čekám, kdy vítr

a zrychlený dech

a sněhoví křupot

v asfaltových zdech

přeruší kdosi dnes

 

Vtom se ozve pes.

Černý jak zdi když

pod bodem vedra je

Hravé štěně kdys

hle, krvavé zvíře viz

co už si nehraje

 

Jeho hlas slyšívám často

když ležím v posteli

Teď kráčím, chcete-li

utíká kolem něj mé já

a jeho role i tím je má

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

/III. /

 

Jde podjezdem chodec.

Podjezdem pod jezdcem traťovým

Chodec, který je totožný se mnou

 

(On jsem já, příteli

vy jste ten vdovec)

 

Jde, protože neběží.

Protože, poněvadž, jelikož

neběží, nepádí, nestíhá

 

(A nejen on, i já to vím

jda myší dírou temnou)

 

Jde cílovou rovinkou.

Cílovou stanici před zmrzlým nosiskem

Rovinkou, která tak zkřivena sněhem jest

 

(Ve snaze býti tou cestou

tou ze všech cest

řkouc, že mne uchová

spolu s mým otiskem)

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Příběhem potřeba pokročit dále.

I to, co zdá se být navěky stálé

nemůže trvati na věky věkův

To poznal jsem vloni když

na konci jsem března již

loučil se s Prahou

totiž

matkou měst

a vrátil se za svou

za svou matkou pravou

Ta prvá prý je stověžatá

ta druhá ví a pokyvuje

jedinou svou hlavou

 

Ale to stalo se vloni

ač zdá se to věčností

být nelíčenou

ale z vděčnosti

nevěčně zveličenou

byť z věčnosti

nevděčně zveličenou