Miroslav Sosoi
sosoi the myth, the cock, the guru
rectum ante portas/ výběr 5 textů a puklého srdce
Z připravované publikace Guláš Kunda a Kříž:
texty 1-5 jsou opile označeny v německém jazyce (i když asi se špatným členem)
Der Erste:
poznal jsem jí před pěti nebo šesti lety na Klenový
kde probíhal folklorní festival
jak jsem se na takový události ocitl jsem neměl přesný tušení
sťatej pivem a zbytkem speedu z předchozího večera jsem se nejistě opíral o kmen třešně
která dominovala kopci za zámeckou sýpkou
všude kolem šuměly stonky kostřav lipnic a bojínků
a já dál trávil podvečer v područí trapnýho toxickýho sebeklamu
že následující den mě nedoženou fatálně zdrcující následky mýho bohulibýho konání
snažil sem se tvářit nezaujatě a vyrovnaně takže výsledek musel bejt roztomile skličující
osvícenej šimpanz v černým tuxedu
zasmál jsem se tomu
a mocně se napil koutský dvanáctky
prohlížel sem si třešně na větvích mýho stromu a nenašel jedinou
která by byla nedozrálá
poutaly na sebe zaslouženou pozornost
(na rozdíl od někoho)
svojí jedinečnou černo-rudou barvou
došlo mi, že se mnou sdílejí v podstatě stejnej osud:
někdo je utrhne
sežere
a dostane po nich sračku
poněvadž na pivu a vodce jsou nestravitelný (v tom jsme se podobali)
v duchu jsem se musel smát skutečnosti
že spíš než člověku se podobam sezónnímu ovoci…
zapálil jsem si cígo
a dál idiotsky splýval s kmenem starý třešně na který se to všechno podstatný odehrávalo
občas když se zvedl silnej poryv teplýho větru
některý z nich dostaly šanci uniknout svýmu osudu – odtrhly se od křehkých větví a zřítily se do trávy
,, Golden brown, texture like sun´´
naposledy jsem si ještě jednou zanotoval jako lidská bytost můj nejmilejší song
a s nově nabitou identitou následoval svý nový rudý bratry -
po jejich vzoru jsem se zhroutil na zem
a při dopadu cejtil jak ty šťavnatý sráče drtím zádama
jejich krev mi promáčela košili
a já měl pocit
že jsem konečně objevil svý zpřízněný duše
spokojeně jsem zavřel oči a znovu je otevřel…
a poprvé v životě ji spatřil
stála nade mnou a usmívala se
dlouhý zlatohnědý vlasy jí v předklonu obklopovaly tvář a jeden pramen vlasů
mě zašimral na obočí
po pěti minutách mě k mýmu úžasu políbila
a pomohla mi vstát
mluvila se mnou
a já si to pamatuju
strávila se mnou dohromady dva dny
který mi do dneška visejí vědomím
někdy když v rádiu pustí the Stranglers
Golden brown, texture like sun
okamžitě si vzpomenu na vodopád zlatohnědých vlasů
dnes pouštěli na dvojce od W.M.:
,,a moc se na mě smála, z dálky už se smála
i zblízka se pak smála a já se taky smál.´´
kde probíhal folklorní festival
jak jsem se na takový události ocitl jsem neměl přesný tušení
sťatej pivem a zbytkem speedu z předchozího večera jsem se nejistě opíral o kmen třešně
která dominovala kopci za zámeckou sýpkou
všude kolem šuměly stonky kostřav lipnic a bojínků
a já dál trávil podvečer v područí trapnýho toxickýho sebeklamu
že následující den mě nedoženou fatálně zdrcující následky mýho bohulibýho konání
snažil sem se tvářit nezaujatě a vyrovnaně takže výsledek musel bejt roztomile skličující
osvícenej šimpanz v černým tuxedu
zasmál jsem se tomu
a mocně se napil koutský dvanáctky
prohlížel sem si třešně na větvích mýho stromu a nenašel jedinou
která by byla nedozrálá
poutaly na sebe zaslouženou pozornost
(na rozdíl od někoho)
svojí jedinečnou černo-rudou barvou
došlo mi, že se mnou sdílejí v podstatě stejnej osud:
někdo je utrhne
sežere
a dostane po nich sračku
poněvadž na pivu a vodce jsou nestravitelný (v tom jsme se podobali)
v duchu jsem se musel smát skutečnosti
že spíš než člověku se podobam sezónnímu ovoci…
zapálil jsem si cígo
a dál idiotsky splýval s kmenem starý třešně na který se to všechno podstatný odehrávalo
občas když se zvedl silnej poryv teplýho větru
některý z nich dostaly šanci uniknout svýmu osudu – odtrhly se od křehkých větví a zřítily se do trávy
,, Golden brown, texture like sun´´
naposledy jsem si ještě jednou zanotoval jako lidská bytost můj nejmilejší song
a s nově nabitou identitou následoval svý nový rudý bratry -
po jejich vzoru jsem se zhroutil na zem
a při dopadu cejtil jak ty šťavnatý sráče drtím zádama
jejich krev mi promáčela košili
a já měl pocit
že jsem konečně objevil svý zpřízněný duše
spokojeně jsem zavřel oči a znovu je otevřel…
a poprvé v životě ji spatřil
stála nade mnou a usmívala se
dlouhý zlatohnědý vlasy jí v předklonu obklopovaly tvář a jeden pramen vlasů
mě zašimral na obočí
po pěti minutách mě k mýmu úžasu políbila
a pomohla mi vstát
mluvila se mnou
a já si to pamatuju
strávila se mnou dohromady dva dny
který mi do dneška visejí vědomím
někdy když v rádiu pustí the Stranglers
Golden brown, texture like sun
okamžitě si vzpomenu na vodopád zlatohnědých vlasů
dnes pouštěli na dvojce od W.M.:
,,a moc se na mě smála, z dálky už se smála
i zblízka se pak smála a já se taky smál.´´
Die zweite:
zpívala blues v Szègedu:
,,u rtů zůstal viset prostor mezi dvěma vteřinami
že si v srdci uchovávám Boha s pěti květinami
na prsou mě tlačí kámen - chlast se svými vidinami
že v mém srdci
jsme sami a nejsme sami
obklopeni pouhopouze
plynoucími vteřinami.´´
zpívala blues v Temešváru:
,,mezi slovy zůstal prostor mezi dvěma vteřinami
že si v srdci nesu obraz - ten tvůj - mezi květinami
do srdce mě tlačí , Amen - Bůh se svými šedinami
že v mé duši někdo jiný
zůročuje vteřinami,
ve kterých již nejsme sami
nadosmrti nejsme sami. ´´
,,u rtů zůstal viset prostor mezi dvěma vteřinami
že si v srdci uchovávám Boha s pěti květinami
na prsou mě tlačí kámen - chlast se svými vidinami
že v mém srdci
jsme sami a nejsme sami
obklopeni pouhopouze
plynoucími vteřinami.´´
zpívala blues v Temešváru:
,,mezi slovy zůstal prostor mezi dvěma vteřinami
že si v srdci nesu obraz - ten tvůj - mezi květinami
do srdce mě tlačí , Amen - Bůh se svými šedinami
že v mé duši někdo jiný
zůročuje vteřinami,
ve kterých již nejsme sami
nadosmrti nejsme sami. ´´
Der dritte:
¨Rok Krysy (Jirousovi)
Proběhlo dvacátý století,
ve kterým sem prožila pár zanedbatelnejch let svýho dětství -
takže těžko soudit.
Nicméně to následující - ,,jednadvacátej věk,, - někerý z nás přijal pod svý chirurgicky čistý
a neposkrvněný křídla se zvláštní kocovinou.
S kocovinou bez hořkejch výčitek,
bez špatnejch vzpomínek
a jen s minimálním náznakem devastující migrény.
No a ty ostatní?
Ostatní naopak Zeitgeist uvítal s nepřehlédnutelným gustem.
Na první dobrou: nekompromisním a tvrdým direktem do jater, do hrudníku a do smrti.
Duch doby je ponechal nadosmrti v nejistotách,
jen s univerzální modlitbou,
nebo snad funkční frází: že vždycky, že přece kdykoliv může bejt hůř!
(následky – ať zlý nebo dobrý, se dříve či později projevily)
Když počaly dvacátý léta – schick 20´s,
a Kristus nad studenou vltavou zodpovědně vyklepával ze svýho svatýho peřináče
veškerý nepříjemný mrazíky,
mlžný vopary
a hejna zbrklejch racků.
Nebo co já vim, jaký ptáci korzujou na tři krále a po zbytek ledna
kolem hladin řek a stojatejch vod…Něco zvláštního,
rozhodně něco viselo ve zduchu.
V každým případě takhle boží nadílka ptactva hypnotizovala,
když jednotlivý hejna křídlatejch opisovaly do odulýho modrýho nebe
temný prstence svýho vlastního kroužení životem.
Po nebi.
Vzpomínám si,
jak to s novoroční magickou hysterií
těsně po půlnoci vodsrali někerý z bělostnejch křídlatejch.
Na čechův most i na most legií padaly následkem barevnejch ohňostrojů
přímo do slavícího davu
bezvládný torza mrtvejch labutí,
ale i zmrzačený těla jinýho vodního ptactva.
A přitom žádná z těch bezpohlavních bytostí,
který zastupujou Ježíše Krista (a jeho fotra)
jako v nebi tak i tady na zemi to ale neschytala!
Opět nulová spravedlnost.
Žádnej novej padlej anděl se mezi nás moudrý nezřítil.
Zůstaly tu zase jenom labutí písně v magický noci,
a z úst slavícího lidstva zněla (jak už tomu na novej rok bejvá) píseň:
,,Emeeeejziiiing greejs, haaaau svýt d saaauund…´´
Bělostný křídlatý padali do tý Euforie k zemi jako zvadlý švestky:
BUM! BUM! PLESK!
Hmota těl sebou třískala o dlažbu
přímo do davu plnýho milenců a blízkejch snad ze všech koutů evropy a žižkova:
FLÁK!
K levý noze přesvědčenýho milence.
Páry si s půlnocí vyznaly svoji lásku vlhkým francouzským polibkem
s příchutí alkoholu, koksu anebo pika totálně na sračku,
nebo jen v lehkým ovínění ,,sofistikovanou´´ bohemkou.
PRÁSK!
Další kadáver totálně na sračku
a sníh se v tý scenérii dál tiše a nevinně snášel na zimní kabáty.
Vzájemně propletený ruce s křehkýma prstama na konci
všech těch láskou a vzájemností poblázněnejch lidí
byly důkazem,
že dvacátý léta přišly a že opět začaly nevyhnutelně tikat do ciferníku svědomí.
V tu chvíli začaly vyvstávat mračna slibů (0)
a taky
a taky
a taky průtrže předsevzetí
zůstat spravedlivým člověkem ku obrazu svýho protějšku a všem bližním a Bohu na nebesích.
Alespoň na chvíli v rámci svejch možností.
Navzdory týhle napůl romantický a napůl naprosto nulový skutečnosti,
že se konečně předposlední jár desetiletí s invalidním tempem pozvolna přehoupl
do dvacátých let novýho tisíciletí,
něco tu pořád smrdělo ve vzduchu!
Viselo vědomím,
vědomím vytloukáním sebe sama
a nebo myšlenkou?
Řekl by bezpochyby šílenej filosof Klíma
někde pod pouliční lampou okolo betlémáku.
...
Když po nějaký době slavila 1.2.2020 svůj svátek Marika -
smíchovskýmu a branickýmu podnebí nepanoval typickej pošmournej a sychravej únor.
Najednou přišla obleva a vydatný deště
a teploměr se během dne vyšplhal až ke čtrnácti stupňům.
Hlína povolila a vzduch jí byl prosycenej snad na každým kroku.
Pozlátko of sweet 20´s!
...
Jaro nás protentokrát přivítalo o něco dřív
a čas se pro nikoho nezastavoval.
V číně slavili Rok Krysy,
kterej s sebou přinesl taky nový hysterie
a novou chorobu, jež tomu všemu nasadil koronu, teda korunu.
Inu, na prahu romantiky dvacátých let – a protentokrát bez kabaretů –
a už jen v putykách!
Na tý nejpohodlnější barový stoličce
bylo tak dobře s vědomím,
že máme juliánskej kalendář!
Ve jménu invalidních labutí, vy píče!
(koneckonců Hanibbal syn Hamilkarův
v Alpách
před bránou na věčnost
taky přece nechal pochcípat většinu válečnejch slonů….)
...
Proběhlo dvacátý století,
ve kterým sem prožila pár zanedbatelnejch let svýho dětství -
takže těžko soudit.
Nicméně to následující - ,,jednadvacátej věk,, - někerý z nás přijal pod svý chirurgicky čistý
a neposkrvněný křídla se zvláštní kocovinou.
S kocovinou bez hořkejch výčitek,
bez špatnejch vzpomínek
a jen s minimálním náznakem devastující migrény.
No a ty ostatní?
Ostatní naopak Zeitgeist uvítal s nepřehlédnutelným gustem.
Na první dobrou: nekompromisním a tvrdým direktem do jater, do hrudníku a do smrti.
Duch doby je ponechal nadosmrti v nejistotách,
jen s univerzální modlitbou,
nebo snad funkční frází: že vždycky, že přece kdykoliv může bejt hůř!
(následky – ať zlý nebo dobrý, se dříve či později projevily)
Když počaly dvacátý léta – schick 20´s,
a Kristus nad studenou vltavou zodpovědně vyklepával ze svýho svatýho peřináče
veškerý nepříjemný mrazíky,
mlžný vopary
a hejna zbrklejch racků.
Nebo co já vim, jaký ptáci korzujou na tři krále a po zbytek ledna
kolem hladin řek a stojatejch vod…Něco zvláštního,
rozhodně něco viselo ve zduchu.
V každým případě takhle boží nadílka ptactva hypnotizovala,
když jednotlivý hejna křídlatejch opisovaly do odulýho modrýho nebe
temný prstence svýho vlastního kroužení životem.
Po nebi.
Vzpomínám si,
jak to s novoroční magickou hysterií
těsně po půlnoci vodsrali někerý z bělostnejch křídlatejch.
Na čechův most i na most legií padaly následkem barevnejch ohňostrojů
přímo do slavícího davu
bezvládný torza mrtvejch labutí,
ale i zmrzačený těla jinýho vodního ptactva.
A přitom žádná z těch bezpohlavních bytostí,
který zastupujou Ježíše Krista (a jeho fotra)
jako v nebi tak i tady na zemi to ale neschytala!
Opět nulová spravedlnost.
Žádnej novej padlej anděl se mezi nás moudrý nezřítil.
Zůstaly tu zase jenom labutí písně v magický noci,
a z úst slavícího lidstva zněla (jak už tomu na novej rok bejvá) píseň:
,,Emeeeejziiiing greejs, haaaau svýt d saaauund…´´
Bělostný křídlatý padali do tý Euforie k zemi jako zvadlý švestky:
BUM! BUM! PLESK!
Hmota těl sebou třískala o dlažbu
přímo do davu plnýho milenců a blízkejch snad ze všech koutů evropy a žižkova:
FLÁK!
K levý noze přesvědčenýho milence.
Páry si s půlnocí vyznaly svoji lásku vlhkým francouzským polibkem
s příchutí alkoholu, koksu anebo pika totálně na sračku,
nebo jen v lehkým ovínění ,,sofistikovanou´´ bohemkou.
PRÁSK!
Další kadáver totálně na sračku
a sníh se v tý scenérii dál tiše a nevinně snášel na zimní kabáty.
Vzájemně propletený ruce s křehkýma prstama na konci
všech těch láskou a vzájemností poblázněnejch lidí
byly důkazem,
že dvacátý léta přišly a že opět začaly nevyhnutelně tikat do ciferníku svědomí.
V tu chvíli začaly vyvstávat mračna slibů (0)
a taky
a taky
a taky průtrže předsevzetí
zůstat spravedlivým člověkem ku obrazu svýho protějšku a všem bližním a Bohu na nebesích.
Alespoň na chvíli v rámci svejch možností.
Navzdory týhle napůl romantický a napůl naprosto nulový skutečnosti,
že se konečně předposlední jár desetiletí s invalidním tempem pozvolna přehoupl
do dvacátých let novýho tisíciletí,
něco tu pořád smrdělo ve vzduchu!
Viselo vědomím,
vědomím vytloukáním sebe sama
a nebo myšlenkou?
Řekl by bezpochyby šílenej filosof Klíma
někde pod pouliční lampou okolo betlémáku.
...
Když po nějaký době slavila 1.2.2020 svůj svátek Marika -
smíchovskýmu a branickýmu podnebí nepanoval typickej pošmournej a sychravej únor.
Najednou přišla obleva a vydatný deště
a teploměr se během dne vyšplhal až ke čtrnácti stupňům.
Hlína povolila a vzduch jí byl prosycenej snad na každým kroku.
Pozlátko of sweet 20´s!
...
Jaro nás protentokrát přivítalo o něco dřív
a čas se pro nikoho nezastavoval.
V číně slavili Rok Krysy,
kterej s sebou přinesl taky nový hysterie
a novou chorobu, jež tomu všemu nasadil koronu, teda korunu.
Inu, na prahu romantiky dvacátých let – a protentokrát bez kabaretů –
a už jen v putykách!
Na tý nejpohodlnější barový stoličce
bylo tak dobře s vědomím,
že máme juliánskej kalendář!
Ve jménu invalidních labutí, vy píče!
(koneckonců Hanibbal syn Hamilkarův
v Alpách
před bránou na věčnost
taky přece nechal pochcípat většinu válečnejch slonů….)
...
Der vierte:
jestli tě to činí šťastným, nemůže to bejt až tak zlý
zpívá ve svým opus magnum Sheryl Crow.
pokaždý když si tenhle song pustím na youtube
slepě se zamiluju
do tebe
do sebe
znova po tisící do duše mojí matky
táty a sester...
přijde mi to zvláštní
když to končí tou nejsladší větou.
,,Then why the hell are you so sad?,,
...ale
pořád je tu ten sen.
O portugalsku.
aby to nekončilo.
...plán je jasnej
ale neni jistej.
bod 1)
udělat kapitánský zkoušky na Labi
bod 2)
koupit si starou bárku někde v Andalusii..
vyjíždět každý ráno na moře
a lovit ryby
odpoledne vyrazit na místní trh a tam je prodat.
Podvečery trávit v místní putyce
s jedinou sklenkou calvadosu
v proužkovaným námořnickým tričku
potichu sedět.
Psát ručně dopisy rodičům a myslet na všechny který tak miluju
a potají pozorovat
mladý holky
a
čekat
až mě tvé moře odnese.
zpívá ve svým opus magnum Sheryl Crow.
pokaždý když si tenhle song pustím na youtube
slepě se zamiluju
do tebe
do sebe
znova po tisící do duše mojí matky
táty a sester...
přijde mi to zvláštní
když to končí tou nejsladší větou.
,,Then why the hell are you so sad?,,
...ale
pořád je tu ten sen.
O portugalsku.
aby to nekončilo.
...plán je jasnej
ale neni jistej.
bod 1)
udělat kapitánský zkoušky na Labi
bod 2)
koupit si starou bárku někde v Andalusii..
vyjíždět každý ráno na moře
a lovit ryby
odpoledne vyrazit na místní trh a tam je prodat.
Podvečery trávit v místní putyce
s jedinou sklenkou calvadosu
v proužkovaným námořnickým tričku
potichu sedět.
Psát ručně dopisy rodičům a myslet na všechny který tak miluju
a potají pozorovat
mladý holky
a
čekat
až mě tvé moře odnese.
Der funfte:
Tolikrát jsem stála na hajzlech, připravená vkročit jistým krokem sebevědomý ženy zpět do podniku,
zatímco jsem svírala kovovou kliku a hypnotizovala suk vprostřed dřevěných dveří kabinky.
Někdy jsem napočítala osm letokruhů…většinou však méně.
(vsadím se, že když prolezete všechny knajpy na žižkově křížem krážem,
nenajdete na dveřích hajzlů suk s více než osmi letokruhy, pokud ano, máte u mě flašku)
Nicméně jistá jsem si vždy byla až po čtvrtým přepočítání.
Pokaždé jsem automaticky natáhla hlen a piko zpět do sebe,
který mi od poslední lajny bezútěšně unikalo z levý nosní dírky,
společně s životním předsevzetím
být dobrou vnučkou, být vzornou dcerou a někdy v budoucnu…ale co…
Nebylo nutný ponechávat starosti na jiný dny
jelikož starosti neexistovaly.
Dny se měřily hodinami a noci vteřinami a já to respektovala.
Noci svým způsobem požírala současnost a přetavovala je v panoptikum vzpomínek.
Alegorii smíchu.
Rozpačitě se rozhlížet po barovým prknu a tíhnout k minulosti
je totiž něco jako nedělní bohoslužba,
mezitím co se divoký rackové snášeli těsně nad nežnýma vlanama lednový Vltavy
stejně tak jako i já se nechala snášet po kamenných schodech dolů a dál…
domů, ach domů, hlavně jen pryč z ,,pražskýho monmartru,,
abych snad nepropásla rozbřesk na mostu na Výtoni,
kterej přes dvojvěží emauzskýho kláštera kopíroval do řeky nezapomenutelnou stínohru víry.
Zajisté existoujou i jiný výklady boha,
Přece se nakonec tvrdí,
že jde o symbolickou poklonu novým nadcházejícím dnům
– který se dopíči počítaly v nekončících hodinách.
Hodina s hodinou přes den a v posteli.
Noc za nocí k Faustovu Domu.
V Kafkovo Praze.
A čumět na jih!
A proti proudu – tam směrem k Przni,
kde jsem si konečně seřídila hodinky.
Zazvonilo mi v uších. Budíček Kundo!
Panebože!
Mám správnej čas.
Mám správnej čas.
Básně pro Manifest úzkosti I:
na rtech zůstal viset prostor - mezi dvěma vteřinami
že si v srdci nesu obraz - Tebe s pěti květinami
na prsou mě tlačí kámen - bůh se svými vidinami
že u srdce - pouze tam - jsme sami i nejsme sami
obklopeni dennodenně plynoucími vteřinami
jednou je příliš moc raději nadvakrát
přesvědčit - zůstávat - čekání ztrátou
odbověď na jóba - čekání na zázrak
před bohem pokleknout
před jedinou
svatou
do trsu bojínků k chrpě si ulehá
sečená kostřava tohoto léta
dvakrát je natolik projednou úlevná ...devátá vlna ...
skrz březové jehnědy
křepelka
vzlétá
Komentáře
Okomentovat