Kamil Princ
666
Střelit se do hlavy či nejdřív do lýtka?
Můžem být kořistí anebo lovci.
„Občas je dobré si vyhodit z kopýtka,“
pošeptal do ucha zoofil ovci…
666
Na dosah zenitu, jeden krok do hrobu
kořalkou léčím svou pohlavní chorobu.
Zda je to v pořádku, tážu se v zkratce,
psát lidem s cukrovkou na hrob „Spi sladce.“?
666
Já miluji tě nezřízeně!
Chci k tobě lísat se jak štěně.
Mé tělo s duší? Dám ti obé!
Já miluji jen tebe – hrobe…
666
Neboj se být destruktivní,
stoupni pod meč od Damokla.
Zdravý rozum? V tvář mu plivni!
Drž se zla jak blecha čokla!
Od kdypak tě umřít děsí?
Pouze smrt nás uzdraví.
Pojďte, pane, budeme si
hrát s pistolí u hlavy…
666
V lese dnes znásilní Jeníka Mařena,
neštěstí stíhá nás jak labuť Lédu.
Lásko má, kde jsi furt pečená vařená?
Proč trávíš celé dny u lidojedů?
666
Koťátko hraje si s klubíčkem zmijí,
na Starém bělidle bělidlo pijí.
Jako Hus v Kostnici dnes láskou vzplanu
a potom odpaním železnou pannu…
666
Můj vlak nikde nestaví,
bez výhybky jezdí.
Průvodčí je bez hlavy,
trať tu končí ve zdi.
Lístky štípou komáři,
v kupé chybí střecha.
Slzy tečou po tváři
strojvůdci, jenž zdechá.
Zánět v jeho drénu je,
naposled ho pomaž.
Mašinka se jmenuje:
„Nevěřící Tomáš“!
666
Útesy věstí smrt všem lodním přídím.
Pověz mi, miláčku, proč Tvůj zrak plakal?
Udělám vše, co Ti na očích vidím!
Veliká škoda, že máš šedý zákal…
666
Mám se jít oběsit na dub či na buk?
Stvořením světa Bůh nakrk mě!
Miláčku, mám Tě rád tak jako nanuk
– studenou, tuhou a na prkně…
Vidličkou vytvářím v zásuvce výboje
a prášků na spaní sním celé plato!
Miláčku, věř mi, že mluviti stříbro je,
ale jen mlčení jehňátek zlato…
666
Z letadla lze spatřit samé divy?
V balónu je člověk blíže mraků?
Chceš svět vidět z ptačí perspektivy?!
Přidělám si webkameru k ptáku…
666
Krví dávám znamení
stvůrám.
Na Palacha v plameni
čůrám.
Může být hůř, moči má?
Může!
Dívky svlékám očima
z kůže…
666
Vyfoukl mi moji milou
prohnaný sok v lásce!
Teď si smutně pouštím žilou,
tvář v posmrtné masce.
Náladu mám velmi smutnou,
samota mě ničí.
Radši ať mi penis utnou,
než být soužen chtíči.
Koho budu prznit v loži,
když tu drahá není?
Nechť mé tělo v rakev vloží
ponechané tlení.
V lázeň hodím přístroj kulmy,
proud prý zabít umí.
Zlý sok v lásce vyfouknul mi
moji pannu z gumy…
666
Poštovní schránka tam na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Antrax a parte v ní házejí nejvíce
ti, které pohltí kremační pec.
Ta schránka poštovní, na kterou močí pes,
je celá rezavá jak žádná druhá.
Svěrací kazajku nos místo kombinéz!
Píšu Ti telegram, že budeš tuhá.
Šílený pošťák Tě mačetou porubá,
Smrtka si na Tebe už brousí kosu!
Mé psaní obdržíš pomocí holuba,
kterého vydloubnu ze svého nosu…
666
Ožralý netuším, co se tu děje,
s lahváčem v ruce si čtu Hemingwaye.
Ještě dost chlastu mi v lednici zbývá
– cítím se jak stařec a moře piva…
666
Vyměním svou lidskou kůži
třeba za tu prasečí.
Na hrob dej mi blín, ne růži
dřív, než ovce zamečí.
Svědomí máš černé celé?
Strč ho v pračku Zanussi!
Vezmu si Tě do postele!
(Rozřezanou na kusy.)
Skončíš v hlíně jako řepa,
nekrofil jde lovit.
Láska není jenom slepá,
láska má i COVID…
Proč nám osud krkem kroutí?
Úchyl číhá na robě.
Ty bys chtěla růži z pouti,
já zas kytku na hrobě.
Pouze smrt nás spasit může,
končíš, žití sloko!
Na střelnici místo růže
vystřelím Ti oko…
666
I když žiješ v luxusu,
hrob máš skromný.
Hybaj po svém funusu
do spalovny.
Mrtví hnijí u myší,
vaz se láme.
Srdce tep se utiší,
umíráme.
Zemřeme tak jako tak,
ztlíme v hlíně.
Chci být volný jako pták
v dívčím klíně…
666
Piju jako král všech Dánů
při měsíčku bledém.
Noste na stůj další z džbánů,
i kdyby byl s jedem!
Skalpelem si břicho pářem,
šedivíš, má lokno.
Jsem adventním kalendářem,
každý den mám okno…
666
Pod ve sloup obráceným bělmem luny,
v tmách chřípí rokle, do níž Nietzsche zírá,
tlí mrcha starší, než je Altamira,
a hrozny jejích vředů váží tuny.
Don Quijote válčil s mlýnem Habermanna,
když nekrofilní Romeo šel kolem,
číš dal ji s louhem místo s Aperolem
a mrtvola už rázem není panna.
Jak lístky okvětní, co trhá ruka
při slovech: „Má mě či snad nemá ráda?“,
tak mrchožrout jí škubat údy zvládá.
Ta zdechlina zná Tantalova muka!
Čí je to torzo, které čpí a hnije?
Před vámi leží mrtvá Poezie…
666
Rci, zda Tvůj paprsek se v ohnisko s mým střetne,
jak ohně Eliáš když strhl příval z nebe.
Jsou mých snů pašije žel marné, bezpředmětné?
V číš odvar z pelyňku dnes nalije mi Hébé?
Či snítku hrdlice mi přinese k mé arše?
Zlať slunce pavézy tér noci v rozbřesk změní?
Zní tóny Requiem či Radeckého marše?
Jsi moje Waterloo? Jsi moje vykoupení?
„Jak luna štěstí je“ brk v O Fortuně píše
a vratký osud zas že podobá se kolu.
Jsi možná femme fatale a možná abatyše.
Vzlet nebo prudký pád? Tak či tak – leťme spolu…
666
Je sv. Valentýn – boj s hormony a chtíči,
puch růží laciných je nad yperit ostrý!
Pěl Lauře Petrarca a Dante Beatrici?
Já krákám s havrany své: „Miserere nostri…“
Jsem zhnusen oslavou všech nízkých potřeb těla,
kdy jak tkáň karcinom lid spásá bonboniéry.
O útes tříští se má srdce karavela,
mám duši temnější než román Shelley Mary.
Ne, láska není nic než pudů metastáza!
Vždy v žití vtrhne ti co Říman do Kartága.
Mé nitro zpleněné je mrtvým pásmem Gaza
a místo slavíka mi zpívá Lady Gaga.
Smrt jednou promění nás na krmelec červů,
nech rubáš spíchnout si co nejdřív u šičky!
Bůh má teď home office a zhroucení všech nervů.
Je sv. Valentýn? Já slavím Dušičky…
666
Zánik věstí vrány hlas,
kterou dáví chrti.
Tvůj život je vanitas,
můj život je smrtí.
Křídla ptákům namokla,
kočku loví krysy,
smutně jak meč Damokla
oběšenec visí.
Tys kdo prostá otázek
šat si vykasá.
Jsi krásná jak obrázek,
ale Picassa…
666
Mé verše pijí v otráveném zřídle,
jsou mnohem víc než parte depresivní.
Do lyriky jsem dávno hodil vidle,
prs lahváče mě kojí pěnou pivní.
Teď apokalyptických jezdců čtvero
(jež Dürer zvěčnil na svém dřevořezu)
mi na troud spálí duši jak Řím Nero,
hlas v hlavě radí s kamenem jít k jezu.
Jsem mesiášem zbožných ateistů,
má drahá, věz, že umírat je psina!
Pod drnem budeš mrtvá chutnat hlístu,
už hoří ohně, je noc Valpuržina.
Na strništi Tě pozvu na mazurku,
sto zvonů kvílí unisono hranu.
Hle, popravčí má fešnou rudou burku,
Tvé torzo bude stravou dobrmanů.
Do kůže vrývám střepem partituru,
nůž dokázal jsem o Tvé kosti ztupit.
Marš pohřební Ti komponuju v duru
a Ikaros je naší lásky Kupid.
Jsem mnohem blíže plevám nežli zrnu,
vždyť márnice je nekrofilů Mekka.
Dík spalničkám mám kůži samou skvrnu,
i Tobě tady budu držet fleka…
666
Jako led pálíš mě, má sestro samoto,
jako žár studíš mě, můj bratře smutku.
Již brzy spočineš na mině, má boto,
Pánbůh mi neprávem dal třídní důtku.
Zemřelas těhotná, Brontëů Charlotto?
Temže slz zkrápí tě až na živůtku.
Jako led pálíš mě, má sestro samoto,
jako žár studíš mě, můj bratře smutku.
Osud mě vyzývá na další půtku?!
Radši „MORS OMNIBUS“ vezmu si za motto,
skonat je nejlepší z všech dobrých skutků…
Jako led pálíš mě, má sestro samoto,
jako žár studíš mě, můj bratře smutku.
Poezie pro Manifest úzkosti I:
Komentáře
Okomentovat