Magdaléna Šipka

 

Hon na Eróta

 

Někde do mně bylo vepsané přesvědčení, že čím úporněji, úmorněji a tragičtěji budu někoho milovat, tím spíš si nakonec uvědomí, že se mnou chce strávit zbytek života. Jako bych propadla nějaké kombinaci totálního romantického šílenství a protestantské tendenci k puritanismus a určité čistotě. Abych teď sama sebe přeložila pro čtenáře a čtenářky, kteří nejsou posedlí náboženstvím – bylo to jako snít každou noc vlhké sny o tom, že vedle Vás bude někdo chtít sedět dalších XY let v kostelní lavici. Jako bych si přála někomu plně propadnout, ale jen s podmínkou, že už ani jeden nebudeme spát s nikým jiným. Vystavěla jsem si květinovou sochu mojí lásky a pak jí setnula hlavu. Vzývala všechny Eróty v okolí a pak jim vysvětlovala, jak vlastně mají mávat křídly. Měla celý sešit pokreslený zamilovanými páry, ale nikdy nechytila za ruku kluka, který mě tři roky uháněl. Sympaťáka, který ale nebyl „ten pravý“.

Tahle dvojitá mříž, možná pečeť, možná záplata mi pomohla na chvíli stabilizovat moje rozbušené srdce a příliš brzo otevřené tělo. Přesvědčila jsem sama sebe, že žádná opravdová láska nevychází z náhodného sexu, něčeho příliš tělesného. Dřív, než erotické okouzlení jsem hledala psychickou intimitu a pocit bezpečí. Ale vlastně jsem k sobě nebyla schopná nikoho pustit blíž ani na té psychické úrovni.

 

To období dospívání možná pro mě bylo tím nejvíc queer, které jsem zažila. Děsila jsem se kluků a mužů, vyslala po nich ulepená chapadla vyhrocených citů, extatické platonické zaujetí, glorifikaci všech jejich neřestí. Po zkušenosti s perfekcionistickým přítelem jsem muže zbožňovala za jejich nedokonalosti, lidskost, postoj, v němž kašlali na společenské normy a pózy, na vzdory tomu, že byli aktivně zapojeni do mnoha bohulibých aktivit. Uvolněné záchranáře, laskavé kuchaře, věrné přítele, přátelské dobrodince, muže utahané k vlídnosti vlastními pochybnostmi, kteří měli vždy ještě trochu času na cizí problémy. Otřepané hrdiny, co svůj pečovatelský komplex odkládali jako superman kápi.

 

Cílem těchto mých zbožňovacích tendencí byl nejprve nejmladší syn faráře, který dělal vtípky, vařil a byl velmi srdečný. Druhým objektem byl předseda občanského sdružení, pod kterým jsem dělala tábory, byl lehce depresivní, úpěnlivé na všech akcích sledoval nováčky, kteří měli nedostatek sociálních kontaktů, ale bál se je oslovit a začít si s nimi povídat. Měl adoptivní sourozence, které miloval a staral se o ně a k tomu ještě dva vlastní bratry. Byl vlastně taky nejmladší a miloval jídlo a alkohol. Ačkoli jsem vědomě všechnu svoji zamilovanost vysílala k těmto dvěma vlastně nedostupným lidem, o vztazích jsem se neustále bavila s houfem kamarádek. S nimi jsem se dokázala uvolnit, je jsem doprovázela po městě, brala na kafe, prožívala jejich radosti i trápení. Vlastně jsem dost možná chodila s nimi.

 

Co se týká mých platonických lásek asi jsem nakonec s každým z těch mužů měla šanci si něco začít. Plachost a nedostupnost těch chvil, ale jen odhalila zvláštní chlad a skutečnost, že nešťastná zamilovanost byla nějaká potřeba mojí duše. Se starším z nich, s Petrem, jsme jednou odjeli se skupinou mládeže, která si říkala „poradní odbor pro mládež“ a vlastně jsme byli i zvolení… Prostě jsme se utábořili na pár dní na faře ve středočeském kraji a tam se opili vínem. Když jsme to pak my dva šli „vyřešit“ bylo už tak hodinu po svítání. Měl jsi na rtu zaschlé červené víno, takovou malou čárku. A cestou jsi mě asi chtěl políbit. Jenže já jsem se bála. Celou tu procházku jsem jen čekala na to, že mi řekneš, že mě vlastně tolik nemiluješ. Až si potvrdím, že tohle není ta moje vysněná pohádka, až dostanu kopačky od kluka, se kterým nechodím. Někdo mě vyhodí jako popelku na mráz. A ty jsi možná čekal, že tě políbím nebo jsi celou tu cestu lesem myslel, že si sedmeme někde na vrcholu na lavičku. Něco takového jsi mi i naznačil. Jenže jsme pak scházeli z kopce, neměla jsem své odmítnutí ani své „ano, chci s tebou navěky žít“ a byla jsem tragicky smutná, protože se neodehrál podivný scénář, který jsem si vymyslela.

 

O několik let později jsem bydlela v malé místnosti se svým snoubencem a uprostřed příprav na svatbu dopisovala bakalářskou práci o Platónově pojetí Erósu. V závěrečné kapitole jsem došla k tomu, že pravý Erós je podle Platóna prostý sexu. Přitom mi mluvil z duše právě popisem opeřování. Zamilovanost pro něj nebyl koktejl hormonů, který opadne po osmi měsících, jak jsem o tom četla v časácích. Znamenal, že jsme v druhém člověku zahlédli část pravého jsoucna. Naše duše se rozpomněla na svoji pouť v blízkosti jsoucího. Skrze tělo miláčka spatříme nebe. Začíná nám růst peří a bolestivě se prolamuje zrohovatělou kůží.

 

Doprostřed dialogu o lásce, převážně mezi muži, vstupuje moudrá žena Diotima a také neznámá cizinka a obě mluví o kráse a o plození. Jako by fyzická krása byla odrazem té duševní a jako by zalíbení v tělech druhých bylo zásadním kompasem, který nás měl vést. A nechápala jsem tehdy, že jsem to nechápala. Protože můj vnitřní kompas měl v těch měsících křičet na celé kolo, že nejsem zrovna s mužem, který se mi zas tak tělesně líbí.

 

Ten vztah byl ale asi vrcholem mého vzdoru proti tělu, proti moudrosti těla. Náš první sex sloužil jako slib, že se vezmeme. Požádal jsi mě o ruku dva týdny po tom, co jsme se spolu vyspali, když jsme spolu byli čtyřicet dní. Byl to takový úprk. Jako bychom v době svých zásnub utíkali od oltáře. Jako nevěsta v obřích bílých šatech mizeli z místa činu. Jenže ten oltář, před kterým jsme se chtěli schovat byl obětní. Mohli jsme na něj být položeni pro náš sex, pro náš předmanželský vztah, protože jsme spolu bydleli. Bál jsi se své církve, farář, který tě měl na starost a spolurozhodoval o tom, jestli se někdy staneš knězem, ti vyhrožoval, že bys z toho mohl mít problém, kdyby se zjistilo, že spíš v pokoji s někým, s kým jsi nebyl sezdaný. Tak jsme utíkali před skutečným rozvinutím našeho vztahu hned pod čepec.

 

Možná proto jsem tě k tomu, abys mě požádal o ruku odtáhla na pás kopců, který odděloval Jižní město od Jižní spojky, dálnice mířící na Brno. Tam v kopci, který byl rozprostřená jako obří tribuna okolo vybetonovaného hřiště, jsme přešlapovali ve sněhu a ty jsi klekl a navlékl mi prstýnek, který jsem také sama vybrala. Z jedné strany duněly auta projíždějící v šesti pruzích, z druhé těžce dýchalo sídliště přezdívané pražská noclehárna. Byla to skutečně naše romantika nebo jen chybějící puzzlík do nějaké mozaiky mojí duše? Nenutila jsem tě vyplnit mi nějakou dětskou křivdu, sen o mně jako o dospívající nebo zdání dospělosti? Jako bych si udělala dopředu výřez z tebe samého, nabídla ti kostým, sehnala rekvizity a pak tě jako do kostela přivedla na periferii. To hřiště jsem objížděla dokola na in-linech a představovala si, jaký bude mít život až mi bude víc než dvanáct. Četla jsem tehdy knihu Pevné pouto, která byla o oběti znásilnění, kterou pachatel pak i zabil a zakopal na poli. Duch mladé dívky se díval na to, jak její smrt poznamenala její rodinu, na dospívání vlastní mladší sestry, které zažívala všechna svá poprvé. Když jsem knihu četla vlastně jsem nevěděla, jestli se někdy dožiju zásnub, jestli si to někdy zkusím. Objížděla jsem hřiště jako přihlížející duch a v myšlenkách plnila tribuny diváky. Nebo možná spíš hřiště dějem, určeným jen pro moje oči. Opíjela jsem se tím obřím volným prostorem, v mém životě, v mém srdci. A tušila jsem, že ho jednou někdo zaplní. A teď v tu chvíli zásnub jako bych přišla dokázat svému mladšímu já, že jsem to dokázala, že teď miluji, naplňuji stereotypy a jsem dospělá. A v tu chvíli asi svou dospělost zradila, odsunula, dívala se na ní jako Narcis na hladinu. Chtěla se jí dotknout a jen promáchla vlny.

 

 

Text pro Manifest úzkosti I :

Plameny vášně, plameny úzkosti

Když jsme spolu byly poprvé v mém bytě, rozsvítila jsi všude svíčky. Stejně jako podruhé a podesáté. Vytvořily jsme si něco jako pelech na zemi. Z dek a peřin. Byt byl plný starého nábytku z vily, kterou vlastnily pratety mojí babičky.

Moje ženská linie byla plná čarodějnic. Praprababička se nechala rozvést jako jedna z prvních žen na malém městě. Prababička si stříhala nakrátko vlasy a odjela do dívčího internátu. Babička se habilitovala prací o ženách v literatuře. Ten dřevěný nábytek, na který si kladla svými dlouhými prsty svíčky, stál původně v jejich později znárodněné vile. Ve vile sedmi neprovdaných sester, kterým prý zemřeli jejich potenciální partneři v První světové válce. Zbylé dědictví se teď tísnilo v největším pokoji družstevního panelákového bytu na sídlišti. Z poliček z tmavého dřeva “vypadávaly” sebrané spisy Julia Zeyera, básnické sbírky Seiferta, Pasternaka a Zahradníčka.

V tom roce, kdy jsi byla těhotná jsme spolu dělaly rituál pojmenovaný magický socialismus. Stály jsme v kruhu, těla pomalovaná barvami, v šátcích, tančily jsme, okolo oslepení diváci. Symbolizovala jsem vítr a ty oheň. Zapálila jsi tehdy za mě moji svíčku. Dřív mě tvoje symbolická nenasytnost neustále dováděla k rozhořčení. Po večírcích jsem v našem bytě nacházela tvoje spící děti a tvého snídajícího muže. Ten můj vyšiloval z tvých požadavků. Dobíhali jsme na oslavu tvých narozenin, abychom nepřišli pozdě. Přetínali jsme štědrovečerní večeři s rodinou, abychom v noci z 24. na 25. prosince uspořádali ve tvém bytě rozjařenou oslavu, italskou jako tvé příjmení. Později jsem tuhle rozpínavost začala milovat. Když jsi se schoulila v mém náručí po náročném týdnu. Všechny tvé týdny byly náročné, kmitání mezi dvěma malými dcerami, doktorských studiem, umění, prací.

Když jsme spolu podruhé začínaly chodit, rozhořela se celá planeta. Nejprve to začalo Amazonií, prezident Bolsonaro zrovna nepodporoval hasiče, spíše těžařské firmy. Hořely plíce světa. Posílaly jsme si obraz amazonské Bohyně s hořící hrudí. Hořela i naše srdce? Hořel I náš dech? Pak hořely Australské lesy a obloha se od popela obarvila do šeda a oranžova. Při východu slunce pak vypadala jako vlajka původních kmenů. Byla tak rozsáhlá katastrofa jediným způsobem, jak napravit dřívější nespravedlnosti? Navrátit zemi společenstvím, která ji neuměla tak rychle zničit? Posílaly jsme si estetizované obrazy zkázy. Možná obrazy naděje. Pokud by byla Amazonie žena a hořící stromy její mladý plod, začali by mocní světa bít na poplach, aby byla ochráněna? Stopy požárů se už nyní zevnitř dotýkaly našich plic, vstupovaly nám do krve. Stejně jako emise z Chvaletic. Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem se poprvé rozplakala kvůli klimatu, bylo to nad zprávou o tom, že vymírají koaly. Teď se ještě rozhořel jejich přirozený domov. Nějaký mladík se odmítl nechat evakuovat a místo pobytu v bezpečí vynášel koaly z hořícího sekvojového háje. Prý jich zachránil osm. Noviny byly plné fotek poraněných zvířat v ručnících s pítky. Počet lidských obětí byl vyčíslen sotva na dvě desítky. Jedna novinářka ale popisovala svoji rozporuplnou situaci, kdy byla těhotná a zároveň svědkyní tohoto pustošení přírody. Pohybovala se ve městě plném smogu a scházela se s přáteli u televizí, na kterých sledovala postup ohňů. Nevěděla, do jakého světa vlastně své dítě přivede a jestli to opravdu chce udělat. Při vyšetření zjistila, že srdce jejího dítěte přestalo bít. V provizorních podmínkách nemocnice, kde byly kvůli kouři vypnuté všechny protipožární jističe, pak podstoupila potrat.

Když jsme spolu byly tři měsíce na jedné večerní procházce Stromovkou jsi mě začala přesvědčovat, že sex dvou žen je jedna z nejfeminističtějších věcí, které jsi kdy zažila. Procházely jsme pod rozsvícenými lampami pouličního osvětlení.

Naše společné důvěrnosti skutečně měly zvláštní moc odvést nás ode všech trápení, která jsme zrovna zažívaly v jiných vztazích. Popsala jsi to tak, že jsme nechaly svoje milence tančit nějaký valčík a samy se věnovaly jedna druhé. Naše dlouho plánované schůzky se odehrávaly uprostřed našich vztahových dramat s našimi muži. Přespávaly jsme navzájem v útočištích, kam jsme utekly ze svých nepokojných kuchyní. Vylíčily jsme si navzájem všechny svoje vnitřní nepokoje a křivdy a pak jako po dešti na čisté obloze nechaly zářit hvězdy našeho vztahu. Objímaly jsme se, mazlily, mazaly krémy, konejšily. Nepotřebovaly jsme se tolik ujišťovat o naší lásce, protože byla tím prostorem, látkou ve které jsem se pohybovaly, ve které jsme rozplétaly linie našich osobních příběhů a lásek. Hledaly jsme smysl v nepřehledné vášnivosti našich citů, v plamenech, které nás uchvacovaly a byly tím, co tak lákalo I děsilo naše milence a partnery. Spolu jako dvě ženy jsme se podpíraly v tom žáru a dýmu vší spletitosti, našich neuspokojení a příběhů potlačení. Všechna ta vášeň nás neděsila, viděly jsme se jako v zrcadle.

Lidskou sexualitu si představuji jako šelmu. Mluvila o ní tak přede mnou žena, která za mnou přišla na Pride, svezly jsme se na pouťovém kole. Letná byla rozbahněná, po hodinách deště se nad hlavní stage rýsovala duha. Sluneční paprsky po dešti vpletly do každé barvy záblesk meruňkové. Vyprávěla mi o snu, ve kterém stála v chodbě a naproti ní se houfovala divoká zvířata. Bojovala s nimi a oblékala si jejich kůži. Její bratr jí to vyložil tak, že sen odkazuje k sexualitě. Možná proto teď přede mnou seděla na lavičce obřího otáčejícího se kola.

Svázala jsem jí ruce v jednaplusjedna za rohem od maloměstské kliniky, kde dokončovala atestaci. “Kdyby se mi něco stalo, nejdřív mě rozvázej, než budeš volat sanitku, s těmi provazy mě nikdo nesmí vidět.” Svazovala a líbala jsem ji jako nějakou velkou domácí kočku. Byla jak výsadkář, hraničář, polní lékařka. Jenom její pole bylo maloměsto, nehrozilo jí bombardování jen třicetihodinové směny, noční návštěvy bláznů I akutních případů, unavené, podplacené sestry, bez kterých by neudělala nic, jak sama dobře věděla. Druhý den jsem vstávala s ní do práce, vyprovodila ji nočním městem, kolem těch několika rohů, až k jejímu oddělení a pak šla pěšky na nádraží přes město, ve kterém jsem se pokaždé ztratila, mezi šedivými paneláky a růžovými paprsky světla.

Později jsem sexualitu také začala vnímat jako šelmu, která skočí doprostřed místnosti, jako odjištěnou zbraň. Jako to nejnebezpečnější zvíře v džungli, které se neschová, jakmile ho prozradí jeho plíživé pohyby. Může se dlouho pohodlně rozvalovat ve stínu a předstírat svoji otupělost, neschopnost a lenost. Stačí ale jen malý popud a rázem je na nohou, rychle skáče, cení zuby a umí vytáhnout drápy. Jako bychom se k sobě zprvu v sexu tulily jako dvě malá koťátka, kmitala jazýčky a překupovala se po svých hebkých kůžích. S některými milenci, ale můžeme úplně pustit naše divoká zvířata, odevzdat se vší vášnivosti divoké zvěře, naplno napnout svaly, povalit se na záda a obřím velkým jazykem rozedírat prokrvená místa za hranou chlupů, nechat své tělo pulzovat navzdory tomu druhému, předhánět se v síle a prudkosti pohybů. Vzdát se všeho, vše pustit a vše získat. Poháněli divokostí jeden druhého jako v zápase využít sílu protivníka, zapomenout na slušné vychování a pak si unaveně usnout v náručí. Za takový sex bez hranic jsem procházela celou džunglí, pralesem, s pomalu vyhasínající pochodní touhy.

Když se od Tebe odstěhoval manžel, začaly jsme se scházet častěji. Skoro každý týden. Prohloubilo to náš vztah, ale sex přestal být tak intenzivní. Trvalo nám déle, než jsme dodělaly projekty, uvařily večeři a uložily tvé dcery do postele. Moje jinak spolehlivé libido začalo selhávat, tvoje nejistota v manželství ve mně probudila zranitelnost. Začala jsi vyšilovat nejen z odchodu tvého muže, ale také z naší zmenšené sexuální aktivity. Usínala jsem v tvojí posteli a ty jsi se ještě uprostřed noci procházela bytem. Neuspokojená a nervózní. Druhý den ráno jsem tě po snídani vyprstila jako nějakou omluvu za nedostatek noční vášně. Tvoje dcery byly zrovna v kuchyni. Zakousla jsi se mi místo křiku do krku. Přejížděla jsem po tvém křehkém těle. Uslyšely jsme skřípání dveří, jak se zas vbatolily do pokoje. Nepustily jsme vzájemné sevření, jen ho pozvolna povolily a tvářily se cudně. Další přerušení.