Ivy Winceress

 

 

 

***


Vždy na jaře připlouvají křižáci zpět ze svaté země
na skořápkách z ořechů
Řeka
po níž plují
se táhne od obzoru k obzoru
a je ze zlatého skla
 
Vždy na jaře připlouvají křižáci zpět ze svaté země
na skořápkách z ořechů
a za každého z nich
tam kdesi v dáli
hoří svíčka
Cáry jejich plášťů plují po nebi
Pavučiny jim stíní pomačkaná hledí papírových přileb
když sněží na ně mrtvý čas
Vyvanutá touha po životě
prázdné šaty stojící v šiku vojáků
- stíny, které nikdo nevrhá
domy, které nikdo nepostavil
Psí packy na plotě s jehlami místo drápů
 
Své životy nacpali do dýmek
a pálili minutu za minutou
Kouř, jenž vydechovali
se ve vzduchu měnil
ve zvadlé růže
A pak najednou všichni zemřeli
Bylo to zrovna ve chvíli
kdy nějaké dítě malovalo
slunci zamračenou tvář

V jiné části města
bušil obtloustlý padesátník do porouchané televize
a nemohl si všimnout
že údery jeho pěsti
dokonale kopírují zpomalující se tep umírajících
Pak se tep zastavil
A televize začala hrát...

***


 Začala fialová zima
a špičky věží se zbarvily domodra
Dutě zní klapot koní
na dlažbě
a kola kočárů přetínají
modré žíly sněhu
v pěšinách
Začala fialová zima
a děti sní o létu
kdy po večerech jedly
borůvky se smetanou
Svíčka hoří pomalu a cize
Psí stopy na dřevě
jak podivný obraz
modrají se v jejím světle
A moře
vzdálené tisíce mil
procitá
A snilo
v noci snilo že je

opět polem
levandule

***


 Myslel jsem, že svítá
když mě probudila záře
stoupající z rozblácené země
Té noci hořelo bláto
a tma stékala z nebe
do panoptika zrůd

Kulhající zvíře a průzor mezi jeho rohy
-orámovaný obzor

Sklenice se rozbila o betonovou dlažbu
Přijde den, kdy se půjde do války
v níž se budou lesknout štíty ze skla
Modrá smíchaná s černou
a zakrvácená korouhev
Nikdo se nikdy nevrátí domů

Pirátský poklad
zvlhlá cigareta
a Orwellův román
spočívají na tom samém zemském povrchu

Kdosi ti položí ruku na rameno
je vlhká a studená
v tu chvíli tebou proletí ozvěna neurčité bolesti
na kterou se umírá
"KREV," zakřičí ten cizí hlas ve tvé hlavě
a ty ji uvidíš
jak ti teče po rukou
- rudá smíchaná s černou
Už nikdy se nevrátíme domů

Snad jsou krajky na rakvích ze stejné látky
jako svatební šaty
Co myslíš?
Mezi žitím a nežitím neexistuje žádná pomyslná mez
nebo čára
jako se s prohlubující nocí ztrácí modř oceánu a oblohy
- pojí se v nekonečnou černou plochu
- černá smíchaná s černou

Je to krev rozdrásaných obrazů na zdech

***


Tak jsem zase ten anděl ze zbořenýho baráku.
Sedím tu na zemi zády ke dveřím a v rukách držím velkej červenej lampion.
Světlo vrhá na rozbořený zdi dlouhý růžový stíny.
Někdo říká, že za nima se drolí cihly.
Někdo říká, že pod nima roste mech,
jiní zase, že zakrývaj velkou uhlovou kresbu
- jakou, to neví nikdo.
Kdysi dávno žil člověk, co rozbíjel láhve o stromy a dokázal chodit po dně moře.
To říkají ti první.
Ti druzí říkají, že tam postavil podvodní město, který nakonec spálil na prach.
Ti třetí nevědi nic.
Potřásám lampionem v rukou.
Křídla se začínají hýbat.
Odlétám.

***


“Tady jsem kdysi zabil hada…”
Jeho tvář se ve světle soumraku zdála světle fialová
“Kde?”
Došel jsem k němu
Naše podrážky se bořily do rozmoklé rašeliny
Pole a listopad

“Někdy se věci zdají nepravděpodobné, víš?”
řekl a ukázal na nebe

Šero se prohloubilo
jeho vlasy byly temně zelené a slévaly se s korunami dubů na horizontu
Šuměly ve větru

Myslel jsem na to ticho co po nich zůstane
až se jednou nevrátíme
Psané příběhy

Dlouho tam stál a díval se do dálky

Když nastala noc a nebe se spojilo se zemí
zavřel jsem pevně oči

Z šedavé nicoty za námi se ozvalo zašustění

To duby na horizontu
odcházely pryč

***


 Dům
jako malovaný
akrylem
na stěnu krypty

v něm žijí
duchové panenek
opilí andělé
a já -

(Noc často světélkuje
připomíná bludičku)

- dítě s dlouhými rusými vlasy
na střeše kostela

a mé vlasy
křídla a řasy
obtáčí
ulice

Dům
jako malovaný
akrylem
na stěnu krypty

v něm žije tma
a pouličních lamp
znám stovky

***


"Cítím moře"
řekl
Začínala noc
Šli jsme cestou od nádraží
vzduchem zněl smutek
z prázdných hnízd
utopených ptáků
Byl to jeden z těch večerů
kdy padají medúzy
Špička mého deštníku
rozdírala nebe

"Byl jsem v patnáctém století"
řekl
Byla tma
Šli jsme kolem rozbořené továrny
U cesty stála židle
Hořela
a její plamen zaháněl noc
Možná
že se v tu chvíli
rozběhl čas opačným směrem
A já mlčel
Vždyť on ví
že jsem tam byl s ním

***


V tom buse rostly stromy
Projížděl tmou mezi poli
a byl prázdný
noční autobus

Projížděl tmou mezi stromy
v tom buse rostly keře
a bledý měsíc maloval listoví
na prázdné sedačky

V tom buse žilo moře
Rozkládalo se mezi okraji
palubní desky
a svítilo na cestu

Ten bus jel mezi poli
a srazil velkého černého ptáka
dvě temná křídla rozprostřená přes čelní sklo

A moře zhaslo

Nebylo vidět vůbec nic

***


Je mi fuk, co lidi zažívaj na příjmu
Ponížení, strach a všechno, co nikdy nechtěli

"Jméno?"
Snad hlas rolniček z prvních vánoc
slib štěstí a světla
to jméno šeptané v rytmu zvonečků
jako bys nikdy neměl zemřít

Ti lidé zemřeli a
"Jméno?!"
křičí bezejmenný člověk v bílém
Jsi jenom blázen
alkoholik
bezduchá přítěž

"Blázínku
děťátko
vánoční cukroví?"
rytmy hlasů a koled se ti odráží v mysli
když tě vedou do prázdného pokoje

Kostlivec z orloje přežvykuje hlínu
hledí ti do očí
když polykáš léky z anonymních kelímků
a zapíjíš je vlastní krví
Mlčí
Je to smutek
co vidíš v jeho očích?
Déšť
co mu stéká po tváři
když ví
že tvá prázdná schránka buší do dveří
s klikou jen z jedné strany?

"Copak se stalo?
vánoční koledy ti znějí v mysli
Vzpomeneš si na slova?

Houpací koník
vánoční stromek
a muž v bílém:
"Tak co s tebou sakra je?!"

Jsi jinde
jsi někdo jiný
daleko od prázdného bílého pokoje
Rudá barva prosakuje skrz nemocniční úbor
A vánoční cukroví?

***


Toho dne jsem poprvé objal svojí maminku
Hrála ji pihatá Zuzka ze třetí Cé
ale co na tom sejde?
Já chodil do první A
neuměl jsem číst
a svůj život jsem trávil ve školní družině
Blížily se Vánoce
Vánoční besídka
Divadelní představení pro rodiče
Šťastný konec
Ztracený syn se vrátil domů

Objímal jsem maminku a plakal
Byla skoro o hlavu vyšší než já
Rodiče tleskali
"Vždyť to dítě má talent!
Podívejte, jak svou roli prožívá!"

Zuzka mě odstrčila a s hrdým úsměvem pozorovala nadšené rodiče
Já pozoroval Zuzku
Její hnědé oči se tolik podobaly těm máminým!
Stál jsem se shrnutou ponožkou a teklo mi z nosu
Rodiče tleskali
Místo v zadní lavici bylo prázdné
Místo v zadní lavici bylo prázdné
Ale nebyl jsem smutný
nemohla tam sedět

Stála vedle mě a její hnědé oči nadšeně zíraly z pihaté tváře Zuzky ze třetí Cé
A já jsem rád, že tam toho dne neseděla
Jen tak jsem ji mohl alespoň jednou obejmout.

***


Napadl sníh
v mém pokoji

srnčí stopy od okna ke dveřím
klavír - hromada kamení
pro hnízdící drozdy
špičky postříbřených kmenů
rozrážejí noc

Mám šeříkové oči
hlas dítěte
a křídla ulepená od citronády

Postel je plná sněhu
ale teď je tak snadné
neplakat
 
Skládám křídla
a ukrývám hlavu
do mokré hřívy
houpacího koně

Jednou bych se rád naučil
vytvářet řeky, víš?
A dotýkat se jmen 

Napadl sníh
v mém pokoji

A všechno se zdá tak zatraceně reálný

***


Už vím
proč děti za nocí pláčou
To proto
že tam
odkud přišli
tma není

***

I naverbovali do války strom

ovázali ho černým flórem
kořeny spoutali konopným provazem
a vysoko do větví zavěsili nabitý samopal

Někdo se otočil

Už z dálky se dala rozeznat bílá kost
- cáry hadrů v holém větvoví

Žilami nám proudí voda

A pak zmizelo nebe

Kulkou zasažený kmen procitl
poklekl
 a zakrvácené hadry se pomalu snášely k poraněným kořenům

Všichni jsme složili zbraně

Potom strom promluvil

Měl jsem pocit
že ho odněkud znám