Rozhovor s Frídou Kakao aneb Tady já levituju!
Tento článek je trochu rozhovorem a trochu internetovou rešerší, chce být barevný a plastický, takže je sešitý provázky, polepený knoflíky (i čtyřdírkovými), sem tam se blýskne kus staniolu a nad vším se vznáší nafukovadla vyrobená z pohozených plastových lahví. Je mi jasné, že většina panen z ateliéru Frídy Kakao aka Bubačky aka Terezy Damcové bude zatínat hadrové pěsti a hrozně remcat, protože ať ten článek vezmu z kterékoliv strany, stejně nikdy celou skutečnost nepostihnu, metamorfozující vesmír autorčiny tvorby nezmapuji, a naopak se dopustím neúplností a nevhodných zkratek. A Frída Kakao začne zpívat, jako ostatně často, když se místo poslouchání začnu ptát na zbytečnosti.
Tereza Damcová tohle nikdy takhle neřekla, ale mohla by: „Od roku 2004 jsem donedávna vystupovala jako performerka, vypravěčka a výtvarnice audiovizuální experimentální skupiny Mateřídouška.
http://www.materidouska.muteme.cz
Hodně podstatného včetně současného bydliště a uměleckého tvořiště se váže k Brnu. V roce 2005 jsem dokončila magisterská studia v ateliéru grafiky u Margity Titlové na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně prací Magické panenky. Zabývám se kresbou, malbou, grafikou, performancí, tvorbou objektů a audiovizuálních instalací.“ Ještě by mohla dodat, ale to jí vyloženě podsouvám, že svým balancováním mezi představami, fantaskními snovými světy a ironicky komentovanou realitou bytí hravě strčila do kapsy veškeré magické realismy a leckteré surrealistické plahočení. Při tvoření se obklopuje zejména lidmi, kteří ji baví a ty ostatní si vymyslí, ušije, smontuje, ukutí. Tak se třeba jednou objevil Ďábel Ocasatý, ale o tom až později.
Tohle také Frída Kakao nikdy neřekla, ale na svůj web www.bubacka.cz to svým svérázným pravopisem a formálně originálním stylem napsala Bubačka: „Jmenuji se Bubačka. Na zátylku mám masitě vyraženo „Made in China. Je mi zhruba devět let(už tři roky), za tu dobu jsem značně votrlá. Bydlim v Komíně, odtud vyrážím na svý průzkumnický cesty po okolí. Nejraději se oblékám v syntetickou leopardí kožešinu. Občas se převlékám do kostýmku Bílého vodníka, někdy zase supluju Frídu kakao dnes Lídu malkao. Mé oblíbené barvy jsou všechny. Ráda poslouchám zvuky rytmické i nerytmické, lahodné sluchu i méně libé. Nejraději mám náhodně objevené skřeky lidí převtělených do krajiny snů v přírodní scenerii u dálnice za městem. Umělce mám taky ráda, když mě baví. Inspirují mě pohádkové představy a hravé ulétávání. Jsem autorem několika obrazově a zvukově ztvárněných, názorně, symbolických proměn-hravých úletů, které zlehka nabrnkávají pradávné, archetypální obrazy dítěte, princezny, matky, dcery,lovkyně upírů dnes zombí, rostliny, zvířete, lásky, města, zahrady, panenky.“ (konec citátu)
Frída Kakao tedy není ani Terezino alter ego, ani smyšlená postava. Frída prostě je a o té mexické výtvarné Frídě si nic nemyslí. Podobně jako všechny bytosti z bubaččina alternativního světa, má Frída svou legendu. Možná se do světel reflektorů dostala hlavně v květnu-červnu 2012, kdy měla Tereza v pražské galerii Dům U Zlatého prstenu výstavu „Frída Kakao a vyvrhelové“.
Tehdy se v médiích objevil nezapomenutelný rozhovor, který mnohé vyjasňuje, aby ovšem jiné zase zamlžil. Hovoří se v něm nejen, kde se vzal Ďábel Ocasatý, ale také, jak se přihodil autorčin umělecký cyklus Paneláková zahrada: „Přesně to teda nevím. Snad je to od tý doby, co se začli Frída s Ďáblem hodně předvádět. Chtěli, abych to dokumentovala, že bude prý sranda. Frída s Ďáblem si myslí, že jim to děsně sluší, že maj vkus, smysl pro dobrodružství a taky že jsou vtipný. Chtějí, aby to všichni věděli.“
http://www.bubacka.cz/panelakovazahrada.php
Zde je nutné poznamenat, že divoká víla Bubačka měla v Brně na přelomu roků 2015 a 2016 rovněž svoji výstavu nazvanou Už de!! (Tak bacha!) Svým přeněžným hláskem ilustrovala kde co, i národní záchody. Snad se tím vysvětluje, proč byl tento zneklidňující umělecký počin umístěn do klidného předvánočního období.
Jelikož jsme v relácii Bawagan médiem zejména hudebním, musela jsem se zeptat, jak je na tom Frída s hudbou, protože mnoho jejích děl najdeme na youtube a ve videích kromě velmi široké žánrové hudební palety často zaznívá i zpěv. „Byly doby, kdy jsem si hudbu skládala sama, hlavně na tabletu. Když byla dcera malá, byly mé klidnější denní chvíle zejména ty záchodové. Až jsem si říkala „Máti DJ“, co skládá WC tracky. Už nějakou dobu spolupracuji s Pavlem Richtrem, který komponuje. Já občas zpívám.“
A Tereza k tomu dodává: „Jestli mě hudba bavila od dětství? Jasně. Jako malá jsem si vymýšlela písničky, což mě zachraňovalo z trapných situací i mě to do nich dostávalo. Když jsem třeba byla u mámy v práci a někdo se mě blbě ptal, začala jsem zpívat. Nebo když jsem nevěděla ve škole, co odpovědět. Chodila jsem pochopitelně i do sboru. Hudba je radost.“ A nějakou vstupní branou do toho výtvarného vesmíru, si myslím já.
Když ještě chvíli setrváme u hudby, ale ono to výtvarno tam stejně leze, nelze opomenout Kozelkoviny, jeden ze zásadních Tereziných počinů. Ona totiž již o té absolventské práce a možná ještě dřív, když v dětství dostala velkou komiksovou knihu, vyrábí panenky, kterým říká „paneny“, možná proto, že jsou to osobnosti a ne hračky. Dotváří původní hračky, některé tvoří od začátku, šije jim oblečení, vymýšlí osudy, zaplétá je do umělecké tvorby. Paneny jsou Frídin emblematický motiv, propojující linka kreativního snažení, kód pro vstup do prostoru za zrcadlem. A tyhle paneny jednou seděly na gauči, když se při jednom smíchovském mejdanu v roce 2009 setkala s Milanem Kozelkou. Spisovatelem, básníkem, jedním z prvních českých performerů, disidentem, kulturně-společenským kritikem, a hlavně uhrančivým vypravěčem. Zde se se opět uchýlím k citátu, anotaci k výtvarnému setkání Industra Art, kde se na projekt Kozelkovin vzpomínalo, pravopis opět nechávám jak narost: „Milan se zaujetím četl svoje politicko-satirické texty a pil lahváče. Okolo kroužily dvě děti: Kuba a Aurora-Mercedes. Ve vedlejším pokoji seděli na gauči první paneny – Ďábel hodný, Frída Kakao, pan Kočka,Filoména Rap a další. Paneny Milana zaujaly, a tak jsem se ho zeptala jestli by o nich napsal pohádky. Kozelka souhlasil. Začátkem roku 2010 mi začal posílat pohádky v e-mailech. Byl velice činný, protože poslal každý den jednu. Poté je ještě upravoval a cenzuroval. Na oplátku jsem Kozelkovi posílala fotky a kresby ze života panen. Když měl Milan čtení u Erika Friče v brněnském Boru, vzala jsem ho na výlet na hrad Veveří, a tak vznikli Veverníci a Svratníci. Pohádky nikdo nikdy nevydal i když se o to za svého života Milan pokoušel. Až letošní rok vyjdou pohádky na podzim, s ilustracemi Bílého vodníka, v Nakladatelství Polička. O vydání se zasadil Jan Těsnohlídek. Pohádky budou doplněné audio verzí, na které přislíbili spolupráci: Papalescu2, Antonín Koutný, Petr Mareš, Jiří Suchánek, Pavel Richtr,Pavel Pražák, Matyáš Dlab, Miloš Kocman, Vendulka Chalánková. Zpěv: Bílý vodník. Animované verze Kozelkonovin vznikají od roku 2013.“
Krásně recenzováno v časopise HIS Voice od Petra Ference:
https://www.hisvoice.cz/panny-se-od-sebe-lisi-poctem-oci-napsal-milan-kozelka/
Ano, a to je ten klíčový moment, kdy na scénu přichází Bílý vodník. Další důležitý a zpěvavý soused Frídy Kakao.
http://www.bubacka.cz/pohadkymilan2.php
Cona začátku článku není uvedeno, rozhovor s Frídou žel neprobíhal na její výstavě ani v atelieru, ale v době virových restrikcí mezi telefonem a počítačem, přes malinké kamery. Zatímco na mé straně byl nutný klid a nestačila jsem pro samé zapisování strouhat tužku, u Kakaových bylo živo. Představil se mi Klíšťák Vegetarián, E.T. a Medvěd, který byl plyšový, ale taky ze starých látek. Paní Slepice skandálně neměla sukni. Měla ji kdysi dřív, asi před 11 lety, ale vytáhla se jí guma v pase. Bylo mi řečeno, že k umění neexistuje klíč, nezbývá než levitovat. Pokud chcete zakořenit, tak Tereza Damcová vám doporučí boty. Takové sama má, darované a s vysokánskými podpatky. Ke kořenění.
Tak jsem se jí taky rovnou zeptala, proč ve všech performancích vystupuje sama… „Vždy hraju já, beru to na sebe, moje emoce jsou někdy nebezpečné. Nemůžu stylizovat někoho jiného do sebe. Jsou to moje reflexe. Úloha toho, kdo vše prožil je tedy nezastupitelná.“
Trochu se řeč stočila k dětem a Tereza si vzpomněla, že v říjnu 2017 účastnila fotografické výstavy To je mámovo!, jejíž kurátorkou byla Kateřina Olivová. Podtitul výstavy byl více, než výmluvný: „Když tělo výstavy je tělem ženy, když očekávání a obavy jsou vyšší, než hory a domy, když vůně mléka se line prostorem. Esencialismus + feminismus = plná prsa, dělohy a srdce. Mix umělkyň životný až běda. Výtrysk. Výron. Erupce. Erekce. Radost. Láska. Porod.“ Společně s dalšími umělkyněmi se konceptuálně pasovaly s mateřstvím jako archetypálním obdobím vrcholné tělesnosti. Ve stejném roce proběhl v galerii FAVU workshop, určený zejména dětem, na kterém bylo možné si ušít Bubačku. Kdoví, kolik někde různě existuje.
Uměleckých projektů a aktivit Frídy Kakao a Ďábla Ocasatého
je tolik, že je na webu ani nespočítáte. Bylo ale nutné se zastavit u projektu Zbrojovka.
V areálu bývalé brněnské zbrojovky měla ateliér spousta umělců a
Tereza Damcová mezi nimi. Vytvořila zde cyklus z rostlinné říše, zdi
ateliéru pokryla květinami nezemských podob, zasadila je do divé přírody,
nechala je prorůstat až k fasádě. Tím vším pobíhala a lezla zvířata, která už nikdo nespatří. Několik z nich později dostalo sešitou látkovou 3D podobu.
http://www.bubacka.cz/zbrojovka.php
V únoru 2020 se poté celý areál boural a Frída zde uskutečnila jednu z nejsurrealističtějích performance s názvem Copacabana. Po vzoru bujaré brazilské pláže se v plavkách z nalezených materiálů až odpadků fotila na sutinách, pobíhala mezi bagry, děsila paní vrátnou.
Radostná vize bezstarostné dovolené či tropického reje se měnila v zoufalství holé zimní krajiny a syrové pocity zmaru. Industriální fotografie s nádechem ironie až šibalství vytvořil Martin Fryč.
Frída Kakao svá díla moc neprodává, ale v pár soukromých sbírkách zastoupena je. Třeba si vůbec nedokáže představit, že by prodala Ďábla. Ďábel není prodejný, je neprodejný. Téměř nebere komerční zakázky. Když už tvoří, a že tvoří vlastně pořád, snaží si to užít.
Na závěr bych ještě jednou vrátila k rozhovoru na internetovém Vice z roku 2012, redaktorstvo se v těm tehdy ptalo, jak vznikl celý ten svět kolem Frídy. Odpověď, která jistě zajímá téměř všechny, vyzněla poměrně nejednoznačně: „Domnívám se, že třeskem. V průběhu osumnáctýho století byly zachyceny a zdokumentovány vlnové kmitočty. Mohlo to být i mnohem mnohem dřív, už v pravěku lze sledovat jisté podobnosti.“
Otázky kladla, článek nějak sesmolila Karolina Válová
Veškeré použité fotografie pochází z archivu Frídy Kakao
Napsáno pro slovenskou relácii Bawagan
https://www.facebook.com/Bawagan-na-Radiu-TLIS-1412254565675120
Komentáře
Okomentovat