Agnes Lomič

 

Chci stát nahá uprostřed Čechova mostu

a zastavit veřejnou dopravu

Chci rozbít všem náckům auta

a získat veřejnou popravu

Dáme se dohromady a všechno se změní

dávám tomu šanci

Dej ji taky, má to lepší znění

Poběžíme z riegráčů na husineckou

na benzínce pro cíga

a v parku radosti se vydýcháme

Vydýcháme

Ležíme v trávě tam a je mokrá

navěky a navěky

Teď jsme tam kde padaly hvězdy

Když ještě svět nebyl šedej a lidi byli šťastný

a teď už nevim co ti je ješte vlastní

a co ti bylo vlastní a co ti vlastní bude

a co chceš a co budeš chtít vzít zpátky

Vydýcháme

Vydýcháme

 

 

 

Verše pro Manifest úzkosti I:

 

 

/"A co je s tebou? Zavolej, dlouho jsme se neslyšeli."/

Lidi mi kdysi říkali

že dvě půlky se

vždycky najdou

Seberu kalhotky

a podprsenku

Po špičkách přeběhnu

neznámej byt

Poprvý a naposled

Boty si zavážu

až za dveřma

Město je studený

/"Kde jsi? Mělas tady dávno bejt"/

Tramvaje skřípou

ucpanej nos

a rozklepaný ruce

zvuky jsou zastřený

asi jsem měla moc

dlouho hlavu u repráku

/"Ty vole asi už nepřijdeš co, seru na tebe kámo"/

Ípák, šestka

Nusle jsou

dojezdovej hometown

Sluchátka mi řvou a tlačim si je hloubš do uší

i když mi třeští hlava

/"Agnes kde jsi? Týden jsme tě tu nepotkali a v lednici ti něco plesniví"/

Přicházím na vršovický nádraží a nasedám na první vlak co jede

Poslední zastávka PID

neznámý místo

příměstský busy

Linka 325

nemá smysl vědět kde jsem

/"Co jsi to včera kurva dělala? Tys zase byla sjetá? Zavolej mi, chci si promluvit"/

Noci mě učí

že napravovat věci

je k ničemu

Něčí cesty nikam nevedou

a nikdy nikam nepovedou

/"Proč to nebereš?? Mám o tebe strach"/

Objevuju se na Katovický

Za poslední drobný si kupuju posledního lahváče

Je mi z něj zle ale dopiju ho

/"Agnes chybíš mi, nezajdeme na pivo? Chtěl bych se ti omluvit za ty poslední týdny"/

Otvírám dveře centrálního příjmu v Bohnicích.