Lenka Leah Šuláková

 

Za jarního večer zdál se mi sen,

nemohla jsem v něm dýchat,

nemohla jsem vyjít z domu ven,

město ovládl mrazivý chlad.

 

Otevřeným oknem se vléval ,

do mého pokoje, hluk z ulic,

nyní by však člověk slyšel,

jak padající slza uhasí svíc.

 

Dříve živé město je nyní

zahalené ve strasti a stínech,

duchové s klidem požírají

vše, co ještě nedávno bylo živé.

 

Ten sen, zdál se mi nekonečný,

a ani trocha světla neprorvala,

tmavé mraky nad městy dlící,

cítila jsem se opuštěně - sama.

 

V úzkosti otevřela jsem oči,

bojíc se, že je sen skutečností,

obklopená oknem a čtyřmi zdmi,

doufajíc že ten zlý sen končí.