Pavla Korpaczewski / Igor Korpaczewski
KW, Strach, 2020
Houpe se tužka nad propastí
Osiřela jsem. Kocour to zalomil na stole. Slyším kapky na parapetu. Tak dnes s kocourem asi zase ven nepůjdu. Pořád mám pocit nedostatečnosti, vše mi jaksi protéká mezi prsty a nedokážu zatnout pěst. Včera jsem byla po dlouhé době v práci a byl to horor. Udělalo se mi nehorázně špatně. Ruce se mi potily. Hlad mi svíral útroby. Hlasitá agresivní hudba s podivnými texty mi drásala nervy. Některá slova se mi zachytávala v mysli jako bodláky a nehodlala se mě pustit. Nová mladá kuchařka, pořádná ranařka celá v černém s nějakým nechutným potiskem na tričku mi uvařila jídlo. Raději jsem si vybrala něco bez masa, protože kdo ví. Teď to v té kuchyni vypadá jako po výbuchu. Spaghetti dela napoli. Špagety s rajčátky, červenou cibulí, mozzarellou, bazalkou, spoustou oleje a soli. Jestli se z tohohle neposeru, tak už nevím… donesla jsem si zezadu svou housku a snědla to raději s ní, aby se ten tuk měl do čeho nasáknout. Popocházím, už chci vypadnout, chci domů.
Po dloooouhé době první den v práci, snad je to tím. První náraz, první nástřel.
Kocour se přesunul a chrupká na polštáři pod stolem, kde píšu. Venku prší a prší. Kapky se odrážejí od parapetu. A já píšu. Píšu. To je slast. Celkem neukojitelná slast z toho, jak kladu slova do textu a ten roste. Rozpíná se. Některé věty, které zpočátku považuji za naprosto nevinné a prosté se stávají zásadními pro celkovou strukturu. Někdy příliš osobní se vyřčením stává obecným. Už mi to tak úplně nepatří. Zůstává za mnou stopa a ta je pro mě důležitá. Stopa. Viditelná šlépěj ve sněhu, která postupně propadá zapomnění. A vznikají další a další šlépěje. Zapomínám. Propisuji se k zapomnění a vyprázdnění mysli.
Velká tíha skutečnosti získává relativní podobu. Uvědomuji si, jakou sílu má moje mysl a moje myšlenky, které jsou pomíjivé jak stopy ve sněhu. Zapomenout. Vše tíživě vsáknout do země papíru.
Imaginace v nejhornější části mého těla, v hlavě. Imaginace. Virtualita. Otevřené možnosti cest, kterými se mohou girlandy písma ubírat.
Houpe se tužka nad propastí… je čas ji uchopit a psát. Vyplétat most nad tou podivnou prázdnotou.
Koronavirová situace – to je takové podivné mnohdy nepřiznané čekání na to, až to skončí. Ale kdy, to nikdo neví… takže nač čekat. Pokusit se naplnit svou existenci i za doby jakéhosi výrazného omezení. Navíc čekáme na co? Až to přejde, až se nakazíme a získáme imunitu, až se necháme naočkovat? Až budou všichni naočkovaní a přestanou se nosit roušky? Až se celá ekonomika propadne, zhoupne a zase nastartuje? Kdo přežije? Co umělci? Co kadeřnice? Co, co, co? Obchod přes internet čile funguje, jídlo si nechají lidé dovážet až domů. Ale co to je? Kvůli jedné pizze projede rozvozák několik kilometrů, pak se zase vrací do stejné restaurace a veze zase jednu pizzu několik kilometrů. To mi přijde jako šílené plýtvání. To si lidé nemohou uvařit doma? Nakoupit si přece můžou. Nevím, třeba nemají čas, ani chuť.
Už to zase pípá, už to zase řve. Objednávky se rozjely. Samá pizza, burger, těstoviny. Kuchařka vaří, smaží, hodí to do boxíku… teda nevím, kdyby mi někdo dovezl takovou kejdu za tolik peněz, asi bych nebyla úplně nadšená. Ale nechť… Už se mi tady před pultem hromadí rozvozáci, čekají, někteří v pohodě, někteří zpruzeně.
Jiří H., Klaudia, Matyáš, Ester D…. to jsou všechno naši zákazníci. Samá pizza, občas burger – cheesseburger, veggieburger, hamburger… spaghetti bolognese, spaghetti carbonara,…
běhám z kuchyně k baru, z baru do kuchyně… nemůžu si ani v klidu sníst tu svou mastnou hromadu špaget.
Nervózně popocházím, cvakám tužkou, už chci konec, konec, konec. Prosím.
Dva příběhy
Štíhlá žena s krátkými vlasy v zelených adidas šortkách a v oranžové mikině na zip kráčí po pláži. Vedle ní věrně sleduje její krok bílý štíhlý pes střední velikosti. V pozadí jsou hory řeckého ostrova Korfu.
Štíhlá žena s krátkými vlasy v zelených adidas šortkách a v oranžové mikině na zip kráčí po pláži. Vedle ní věrně sleduje její krok černý štíhlý pes střední velikosti. V pozadí jsou hory italského poloostrova Gargano.
Dva příběhy.
Bílý pes z prvního příběhu je matkou nově narozených štěnat, žena z druhého příběhu je těhotná.
Bílá fena si lehla na postel své přítelkyně. Vycítila její pach a uvelebila se v něm. Možná má blechy, pouliční kráska s vytahanými cecíky. Esence zodpovědnosti vůči svým potomkům a hravosti, s kterou přijímá, co se nabízí právě teď. Neváhá, neodkládá.
Černý pes má pletky se psy z blízkého městečka, kam se chodí na nákupy. Věrně chodí u nohy své přítelkyně jako nejlépe vycvičený pes. Někdy ji z hravosti hryzne do ruky komíhající se při chůzi u těla. Oddaně na ni čeká na pláži, když se koupe v ledové vodě.
První příběh končí bolestným loučením a nechápavým zmateným výrazem bílé feny. Autobus už čeká a odváží přítelkyni neznámo kam.
Druhý příběh končí bolestným loučením a nechápavým zmateným výrazem černého psa. Vlak už přijíždí na nástupiště a odváží přítelkyni neznámo kam.
Strom přes černou díru
Cyklista to neubrzdil a narazil čelně do stromu. Jeho obličej se otiskl do kůry břízy jako posmrtná maska.
Jsem tu na onom světě, překročil jsem černou díru nicoty a teď jsem tu. Je tu světlo, teplo. Moje tělo levituje v hedvábném prostoru. Světlo má někdy oranžové odstíny, někdy až do ruda. Slyším tepot svého srdce, cítím jemné odstíny a záchvěvy dechu. Vše je ve mně rozcitlivělé, připravené. Slyším jemné volání zdálky, někdo po mně touží, někdo mě chce (zpátky).
Prolézám větvemi stromu, který mezitím vypučel z černé díry. Už nemám takový strach. Tělo je bdělé a bystré, jsem obratný.
S novou citlivostí se vracím do míst, kde funguje gravitace, pevnost země, o kterou se mohu opřít, pocítit svou tíhu a souznění s tím, co mě podepírá.
Neodbytná přítomnost
Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak se vracím k svýmu nádraží, abych šel zas dál. Přede mnou stíny se plouží a nad krajinou krouží podivnej pták, pták nebo mrak.
Čekám. Čekám až se můj mozek umoudří a zvykne si na jiné dávky léků.
Dusím se v sobě. Snížení léků a výměna za jiný odkryly mé podhoubí léta překryté účinky léků natolik, že jsem vlastně nic necítila. Neprožívala jsem emoce, proměny emocí. Teď jsem začala cítit, jenže ruku v ruce s tím jde i rozklad, rozpadání se, úzkost, strach. Tak co je lepší? To druhé je ale natolik nesnesitelné, že nezbývá než se podvolit.
Uzavřená ve světě svých neodbytných myšlenek stojím v tramvaji, v jedné ruce knížku, druhou se přidržuji tyče. Najednou mi spadla záložka, já se pro ni shýbala a najednou jsem si plně uvědomila, že jsem v tramvaji, že žiju, že jedu domů. Ke světu mě probudil skřípavý zvuk, který vyluzuje tramvaj, když zatáčí. Kruhový kotouč se natáčel a drtil snad nějaký písek nebo něco takového nepoddajného. Pocit drcení mi náhle udělal dobře, bylo to jako něco ze mně.
Hledám právě jakési paralely mezi mým vnitřním světem a vnějškem. Vnější svět, ale třeba i nejbližší tělo, nabízí příležitosti zrcadlící niterné pochody. Jakousi projekcí může dojít k odbourání tlaků a přetlaků. Nejhorší je hlava. Hlava, která generuje tisíce myšlenek, které ani nemusí mít vztah k realitě. Prostě se zaryjí do mozku a krouží, ovládají.
Už léta na práškách. Neřešila. Tedy myslela si, že řeší, ale teď přišla další vlna, která smetla z ohledů vystavěný domeček a nechala ji sedět na pláži bez přístřeší. Mokré vlasy spletené slanou vodou. Nikdo se s ní nemazlí, tak proč by se měla mazlit s ostatními. Proč? Nač? Vždyť může přece říct, co cítí, aniž by to byl boj či strach. Aniž by se propadla do kanálu.
Tělo se vzpouzí. Jak tomu porozumět?
Tělo se vzpíná, jde ulicí docela pohotově, vcelku uvolněně, působí až jaksi harmonicky, uvnitř se ale trhají nitě. Myšlenky se zastavily a trvá jen bolest. Bolest a křeč, která utahuje krok a brání dechu, krk se stahuje a zrak se kalí, že i dohlédnout k obroučkám brýlí se zdá být daleko, vše na těle se vzdaluje, oči, vnitřní zrak vystupuje z těla a nechává údy jít bez kontroly, jako když vyskočíme z rozjeté tramvaje.
Pocity rozpadu jsou jí důvěrně známé, přesto ji znovu a znovu překvapují svou rozdílnou razancí, která vede někdy až k úplnému ochromení. Pocity rozpadu… dříve běžná každodenní rutina… poté, co poznala klid, už se jí nechce vracet…
Chce se zavřít do bílé místnosti, kde nic není. Znáte to, jako z filmu. Jen postel, polička, stolek, židlička. Chce křičet, brečet, válet se po zemi, běhat ode zdi ke zdi… ale kde jí poskytnou takový komfort? Bezpečný prostor s možností sdíleného porozumění?
Pavla Korpaczewski / Igor Korpaczewski
texty / obrazy
Komentáře
Okomentovat