Káčula the Great

 

Fascinující svět Anatomie 

 

Prolog: Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů.

Skrz úzké hrdlo noci přetekl písek z horní do dolní, bylo otočeno a začal se sypat zase znovu. Fialová hlava proletěla kolem a duchaplně prohlásila: „A bude hůř“! Modrá řiť to ohodnotila svým obvyklým kyselým výrazem. Pravá a levá noha, každá v jiném odstínu žluté nervózně podupávaly venku.

„Zebe mě palec“: prohlásila ta světlejší a pohlédla na svou děravou ponožku. Zelená ruka vše sledovala na velké obrazovce, hlavně udržet systém v chodu a nepanikařit. Dohlížet a bránit, to bylo její heslo. Nekompromisně a bez lítosti. Byla přece levá zelená ruka. Opravdový strach měla pouze z jedné věci. Tmavší z nohou, v nové lesknoucí se lakýrce, si tiše pro sebe opakovala svoji mantru o výhodách podlahového vytápění v porovnání s vlněnou ponožkou. Zelená ruka přepnula na další z kamer. Po náměstí se valil velký růžový trup. Nedbal zákazu ani blátivých kaluží a při své cestě vyplašil u kašny několik holubích křídel. Tato událost narušila právo a pořádek, bylo třeba jednat. Incident u kašny, pošlete tam mou pravou ruku!

Telefonát shora, volal ten malý hnědošedý. Incident je třeba vyšetřit. Pravá ruka provedla ohledání a došla k závěru. Na více místech změna struktury a barvy pokožky. Není divu, že to jeden nezvládne, když se nemůže podrbat.

Epilog: Velká modrá řiť a fialová vodnatá hlava, klidně sledovaly, jak se zbytek jejich světa nezadržitelně řítí do úzké propasti a vůbec je nezajímalo, že za sklem ubíhají ty posraný dny něčích posranejch životů.


 

 

Povídka pro Manifest úzkosti I:


Riskuj! 


Jednoho krásnýho dne nám z dalekých zemí dorazil virus, taková malá ježatá kulička to byla a jak se vám měla k světu. Skákala z jednoho na druhýho, z druhýho na třetího, čtvrtýho, pátýho, až pomalu nebylo jasný, kam dál. A tak se z toho udělala statistika. A když už tu jednou byla statistika, objevili se i statistici. A jak už se tak stává, když se něčeho ujmou statistici, začnou produkovat další velmi nové a důležité statistiky: nakažených, umořených, koeficienty, smrtnosti, vražednosti a podobné mosty. A za statistiky se objevili epidemiologové. Začali ze statistik dělat epidemii a následně pandemii, protože tak trochu záviděli filozofům a fyzikům panspermii. A politici si přečetli statistiky a zavětřili. A jak už to tak bývá, moc tomu nerozuměli, ale jak byli zvyklí a jak jim velela jejich přirozenost, začali něco dělat. Ale protože na to neměli žádné průzkumy, tak museli improvizovat. A jak jednou někdo takový začne improvizovat, tak se zcela jistě dá čekat, že to bude stát za to. A tak se hluboce zamysleli. A pak nám zavřeli hospody, nejdřív večer, aby se neřeklo, ale jak statistici počítali a epidemiologové věštili ze svých křištálových koulí, tak se stalo, že se zavřelo nadobro a dočasně. Aby se neřeklo, tak kdo chtěl, mohl si objednat jídlo do krabičky a pivo do kelímku, ale od obrněného výdejního okénka musel potom sprintovat do bezpečné vzdálenosti. A výčepáci tedy nečepovali. A měli strach, že budou muset na pracák nebo na pole. A tak trénovali a rekvalifikovali se, spolu s podobně postiženýma kuchařema, uchozenejma servírkama opravovali nábytek, malovali výčepy a pokládali lino, ale jen tak lehce, protože při tom konzumovali kazící se zásoby rumu. A všude kolem chodili lidi s hadrama na nosech a pusách a odvraceli zrak, protože chlastali doma a bylo jim to hloupý. Ale co, televize fungovala a tak se sedělo doma, kdo nemusel ten ven nechodil, protože to bylo nebezpečný a hlavně protistátní. A tak sme všichni seděli doma a koukali na tu televizi. Což nebylo tak špatný vzhledem k tomu, že tam pořád něco dávali. Kdo měl pocit, že musí mít prst, jak se říká na tepu dění, tak sledoval zprávy, tam se dozvěděl všechno, ať už mu to řekl veřejnoprávní repotér, Ray Koranteng nebo Jaromír Soukup. A nebo zmatený premiér, mimósní president, nekompetentní ministr, klidný předseda, rázný odborář, nevychovaný náborář, naslovo vzatý odborník, neinformovaný laik, známý padouch nebo neznámý hrdina. Každej měl co říct nebo udělat anebo naopak, podle nátury a situace. A tak se koktalo, modlilo, mlčelo, mudrovalo, názorově obracelo, bouchalo do stolu, oblíkalo i převlíkalo, nařizovalo a hlavně slibovalo, ale bohudík to pod rouškou nebylo moc vidět, a tak si to nakonec naštěstí nikdo nepamatoval. Akorát ten, koho to nezajímalo, měl smůlu, protože nedávali taky žádný sporty. Nikdo se nemohl dívat na fotbal ani na dostihy. A zrovna fotbalisti seděli doma a nudili se, psali na sociální sítě a fotili se. Tenisti vymýšleli pořád něco nového a američtí fotbalisté jako vždycky chlastali, zabijeli manželky a sami sebe při hromadných automobilových nehodách. A děti nechodili do školy, mladší se drželi doma a starší na internetu. A pak se stalo něco v pravdě neobvyklého, neřkuli historického, většina dětí chtěla do školy, jenže je tam nechtěli  pustit. Učit se doma byl totiž ještě větší vopruz, než ve škole. A tak přes všechny statistiky, epidemiologické studie, matematickě modely a dojmy všeználků nikdo nevěděl, co se děje a jak to dopadne. A tak někteří nabyli dojmu, že se neděje nic a další zase měli strach, že se děje něco. Někteří kašlali a další ne. A predátoři zabíjeli ve smečce. A ti co měli smůlu, umírali v izolaci sami.

Komentáře

Oblíbené příspěvky