Karolina Válová

 

The Final Land Art

 

 

Konstrukce

 

Vysoký kopec. Pásy mladého smíšeného lesa prorůstají zbytky letitých jehličnanů zdecimovaných kůrovcem. Narezlé ostrůvky poblíž borůvčí připomínají dobu nezvyklého sucha. Pod kopcem vesnice. Nad tím vším nová rozhledna. Makabrózní stříbrná konstrukce s hmyzíma nohama do šesti stran. Uprostřed točité schodiště podobné páteři. Skrze drátkovité stupně je vidět až dolů. Drobné naklonění hlavy a zjeví se nové průhledy. Být uprostřed skládačky je o závrať. Pro diváka stojícího pod kopcem stavba nadpozemsky levituje. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 27 metrů lze dohlédnout až kamsi do metropole či na horské vrcholky, jak ovšem tuší jen informační popisek. Slunce pozdního jara se odráží ve velkém satelitu na střeše. Vstup zatím hlídá řetěz, ale vše je připraveno na první návštěvníky.

 

 

 

Automechanizace

Felix bydlí na konci vesnice, vstupní dveře do domu i celá zahrada jsou otočeny proti kopci. Už půl roku pozoruje, jak se rozhledna napřimuje. Zaměřování, vylévání základů, pilíře, kotvení stavby. Jednotlivé kusy přijížděly postupně na třech náklaďácích. Kvůli nim bylo nutné vykácet příjezdovou cestu. Těžká auta se v měkkém terénu často bořila, klouzala do stran či neplánovaně zpět dolů. Pravidelné otlaky pneumatik místo borůvčí, skvrny od oleje na kopřivách. Klepavá roztřesenost motorů se nese údolím jako místní lidový šlágr, naftový odér už taky patří ke koloritu. Felix rozhlednu nenávidí od začátku, stejně jako všechno nové a zejména to invazivní. Soucítí s přírodou, chce klid. Tuší, že po otevření turistům tenhle cirkus neskončí, ale naopak se vše ještě rozdivočí. Kdyby aspoň ta hnusná věž byla ze dřeva. Felix je automechanik, ale k autům má odpor. Řidičák sice získal společně s výučním listem, ale nikdy si ho neobnoví a za volant nesedne. Za lahev rumu nebo za pár cuket, brambor, dvě kila jablek seká trávníky, prořezává větve, trhá plevel, klestí příkopy, zametá náves, odklízí sníh. Jen autobusovou zastávku už natíral čtyřikrát. Když je bída, je ochotný seřídit čerpadlo nebo vyčistit sekačku. Traduje se o něm však, že tenhle vyznavač kos a srpů benzínovým motorům spíš škodí. V kůlně za domem má Felix něco jako chemickou laboratoř. Rozumí sloučeninám, vlastními pokusy ověřuje pravdivost údajů na některých příbalových letácích a popiscích produktů. Šetří na skleník, aby byl alespoň částečně potravinově soběstačný. Život v malé vísce ještě ujde, ale mnohem lepší by to bylo někde na samotě. Bez lidí. Spoluobčané ho neskutečně vytáčejí, sousedi úplně nejvíc. Naštěstí má jen dva. Jako naschvál pořád koukají z oken, věší na zahradě prádlo, trhají plevel. Nutí ho zdravit, odpovídat.

 

Skleníkové vidiny

Cesta k rozhledně se napojuje na nedalekou naučnou stezku. Má nové informační tabule a ošipkovanou trasu dvojího druhu. Na té první je ikonka člověka s batohem, je to půlkilometrový strmý výstup plný kořenů, trní a drolících se kamenů. Druhá trasa je pozvolnější, dvoukilometrová, upravená z cesty uježděné náklaďáky.

Felix po hodinách váhání odpověděl na inzerát, že bude na rozhledně během tří měsíců letní sezóny dělat správce. Nebude docházet, rovnou se nahoru odstěhuje. Starosta tam nechává montovat malý srub pro jednoho pracovníka s přístřeškem na sezení pro případné cestovatele. Během léta Felix u věže snadno vydrží, dům zatím pronajme a získá tak peníze na skleník. Dovolená v zahraničí není v módě, pořád někdo shání chalupu, vždyť turisty ve vsi ubytovává i pošťačka.

Během prvních dní si Felix upravuje srub přepážkou z nenalakovaných prken. Vzadu bude spát. Stolek, jedna židle, police zakryté závěsem. Přední část bude něco jako informační kancelář s mapou, jedním dalekohledem na půjčení, lékárničkou a pár pláštěnkami. Za intenzivního deště nebo námrazy se nahoru nesmí, konstrukce je bezpečná při zatížení max. 20 lidmi. Příliš zvídavé je možné odbýt informací, že na Silvestra bude nahoru k vyhlídkové plošině připevněna světelná tabule s aktuálním letopočtem.

 

Malování

Umělkyni Q-tu přivezl kdosi v modrém autě, vytahal krámy na Felixovu zahradu a odjel. Stojany, kufry s barvami, stan, spacák. Dvouplotýnkový propanbutanový vařič, který jí zakázal nosit dovnitř, protože bomba do baráku nesmí a má tam přece kamna. Varoval ji, že autobus do města jezdí jen 4x za den a v hospodě se nevaří. K dispozici má zahradu, obývací pokoj a ložnici po rodičích, kteří bydlí u Felixova bratra asi dvacet kilometrů odsud. On si nechá klíče a volný přístup do svého pokoje, bývalého dětského pokojíku, o čemž svědčí ještě pár krabic a plakátů. Přijde se jednou týdně umýt, vyprat prádlo, doplnit zásoby, zkontrolovat záhony. Q-ta musí zalévat, dávat případnou poštu na botník, ve středu vykulit popelnici na chodník před domem a nesmí do kůlny s chemikáliemi.

Málem zakopne o dva malířské stojany už vybalené z kusů látky a opřené o lavičku.

„Malujete?“

„No… vzala jsem si jen dvě plátna, chtěla bych je tady dodělat.“

„Hm… moc pěkný to není. A vůbec, ty barvy jsou hrozně toxický, ne abyste to vylila do záchodu nebo někde tady. Dám vám speciální kýbl, ve kterém míchám maltu. Zbytky barev pak odvezu do sběrného dvora.“

Q-ta soustředěně pozoruje okolí. Vlastně neposlouchá, co jí Felix říká. Všímá si tónu hlasu, výrazu obličeje, zakroucení vousů u brady a nazelenalých výbojů v očích, když začne povídat o něčem, co ho zřejmě strašlivě štve. Lehce přikyvuje, v mysli vznikají první črty a tahy, v duchu míchá okrovou.

 

 

 

Bez jištění

Začátkem června chodí nahoru na kopec málo lidí, na rozhlednu téměř nikdo. Moc se o atrakci zatím neví, ale starosta slibuje inzerci ve všech dostupných médiích. Provoz zkušební, poklidný. Líné teplé dny. Šišky ještě drží na stromech. Vstup zatím zdarma, řetěz připevněný karabinou zespoda pod schody chrastí při každém výstupu. Felix je po dlouhé době spokojený. Zvelebuje srub, kope latrínu, přehrazuje nedaleký potok a cachtá se v tůni. Zřizuje si ohniště, na něčem, co honosně nazývá „lávovým kamenem“ peče čočkové placky, pije domácí pálenku. Před spaním hrozí hvězdám a šmíruje měsíc. Bez jištění leze po konstrukci rozhledny, dolů bere schody po dvou, často bos, jen v trenýrkách. Okolní les zdobí land art výstřednostmi. Ovšem žádné přitroublé pyramidy z kamenů, ale ztracená ptačí pírka v pryskyřici borovic, kotouče z větví měkkých keřů jako barokní paruka, zvířata z bodláčí na hranicích louky, zubatý netvor z balíků slámy nejlépe viditelný z vrcholu rozhledny. Občas Felix dalekohledem pozoruje svůj dům, na který má z jedné části vrcholu kopce slušný výhled. Q-ta cvičí, vybavuje se se sousedy, do noci maluje u otevřeného okna a rukama odhání komáry. Po obědě někdy odchází s dvěma foťáky na krku kamsi k bývalé vápence u trati.

 

Catus catus

Drobně prší, smývá se prach, kraj úlevně syčí, pyl chvíli nepoletuje. Vše mírumilovně uplývá. Felix sedí pod přístřeškem vedle srubu. Na stole určeném vyčerpaným turistům rovná už třetí krabičku sirek do zvláštních abstraktních tvarů připomínajících hořlavé mandaly. Po chvilce však spatří fialový deštník, který pozvolna stoupá nahoru. Q-ta si sedá vedle něj, ani se nezeptá na dovolení. V celém domě prý nefunguje elektřina. Mluví rychle, nadšeně, překotně, pohazuje vlasy, upravuje si tričko, třesením zbavuje deštník malých kapek. Ruší. Nutí Felixe řešit něco, čím se nechce zabývat. Zlomila čas. Zničila ticho. Vyrušila vůni vlhkého lesa. Navíc posunuje ruce po stole, bourá část křehkého ornamentu. A co je nejhorší, nahlas se směje.

„Felixi, říká vám někdo Felis catus?“

„Ne.“

„Já…, chodím tady po okolí, spodem kolem kopce, přes louku s balíky slámy až za koleje. Vždy beru foťák, podle snímků chci udělat sérii osmi obrazů na podzimní výstavu. A… potřebovala bych, aby mi na jedné fotce někdo stál modelem. Mužská postava, tam v té zavřené továrně. Měl byste čas?“

„Ne!“

Felix rychle nastrká většinu zápalek do kapes a jde pryč. Q-ta ze zbylého množství na stole poskládá nápis „elektrika“, přičemž některé musí rozlomit. Na rozhlednu ji nikdy nenapadne vystoupat.

 

 

 

Kácení

Polovina srpna, přesné datum Felix ani neví. Téměř nespí a když se nají, bolí ho žaludek. Po skleníku ani nevzdychne. Je vedro i v noci, kolem kopce sálá savana. Přes den proudí na rozhlednu barevný lidský had. Starostova reklamní kampaň zabrala. Nechal navíc informační část srubu předělat na prodejnu. Těkající Felix sedí u okénka a prodává pohledy, balenou vodu, sušenky a za peníze půjčuje pořád dokola šest dalekohledů. Kdo chce na vyhlídkovou plošinu, obdrží žeton s číslem. Děti běhají kolem patek konstrukce, dospělí o stěnu srubu opírají skládací sportovní hole. Všude jsou odpadky. Jejich sběrem tráví Felix podvečerní čas, nestíhá je třídit. Pytle pak snáší pěšky do vsi ještě před ranní směnou. Cestou sprostě nadává, na protest močí na návsi do květináčů, plive starostovi na plot. Vždyť mu zakázal rozdělávat oheň, používat vlastnoručně vykopanou latrínu a psát do „Památníku rozhledny“ nevhodné verše a hanlivé komentáře o ekologickém dopadu stavby. Navíc starosta prohlásil, že dobře ví, že to byl právě Felix, kdo udělal jeho karikaturu i s předkusem z balíků slámy.

Felix po tomhle ještě bojově přitvrzuje v marné naději ve vypuzení mas návštěvníků. Na přístupovou pěšinu hází kila shnilé zeleniny. Na informační tabule věší falešné cedulky „Zavřeno“. Mydlí točité železné schody. Po jedné z turistek nachází regionální deník pohozený v křoví. Na titulní straně je umělkyně Q-ta, která poskytla rozhovor o inspirativní síle zdejšího klimatu, za ní dva hotové obrazy připravené na výstavu. Na jednom je doslova překreslená borovicová instalace s pírky a pryskyřicí. Na druhém je mužský akt a věrně vypodobněný kus prostoru nefunkční továrny. Modelem stál zjevně elektrikář z domu vedle hřbitova. Na páté straně se píše o projektu nové sjezdovky, která povede od rozhledny až ke vsi.

Jestli kácet pro sjezdovku, tak budeme kácet, říká si v duchu Felix, navíc umělecky! Běží do své chemické laboratoře a leje na pilíře rozhledny všemožné kyseliny. Jednu po druhé. Kov se narušuje, přes noc se na něm vytvoří velmi efektní lepty, ale se stavbou to ani nehne. Bude to chtít centrálu, aspoň tři kanystry a pořádnou rozbrušovačku! A plán! Těsně před východem slunce tak Felix tvoří svou zatím nejvelkolepější instalaci, výjimečně z umělých materiálů. Podřezává čtyři hmyzí nohy, kotvení schodiště a drátky schodů. Váha stavby spočívá na dvou posledních sloupcích, které se lámou a rozhledna se kácí ze svahu. Boří srub, strhává svého správce s dosud zapnutým zubatým kotoučem. Drtí stromy, částečně reje v jehličnaté půdě a samovolně tak připravuje koridor budoucím lyžařům. Až ke vsi však naštěstí nedopadne. Jen pár přelomených smrků zatarasí příjezdovou cestu. Satelit, do kterého se opět opírá slunce, se kutálí až k vratům starostova pozemku. 

 (Povídka rozdělená do sedmi částí je inspirovaná prvními sedmi skladbami z alba PTT od projektu eSOMA.)

 

 

 

 

 Text pro Manifest úzkosti I:

Odmrazování

Dvířka nejdou dovřít už týdny. Proto se občas odloupne kousek ledovce, vypadne a roztříští se na žíhaných dlaždicích. Několikrát jsem to odkládala, ale není zbytí, potřebuji mražený hrášek. Někde tam bude, jen se k němu prokutat. Po otevření chlad a skřípot. Ze třech šuplíků lze vytáhnout jen ten spodní. Nejužší. Hrachem neoplývá, ale bývalo v něm už leccos včetně pár euro. Nebo pomocné náplně do přenosné tašky, která má nejen zachovat čerstvost potravin, ale též přispívá šíření mrazivé atmosféry i do vzdálenějších končin. Abych mohla prošacovat i dva další fochy, musím se zapřít nohama, nadechnout a trhnout. Poté si vzít na pomoc chňapky a proces zopakovat. Nepřehledná jinovatka na plastových dózách s barevnými víky. Sáčky různých velikostí. Namrzlé hrboly. Hrách? Cítím, že se mi aktivuje adrenalin, zvyšuje se puls, začínám zrychleně dýchat. 

Musím to odmrazit!

Navzdory postupně se vytrácejícímu hučení v uších a rozostřenému vidění tahám šňůru ze zásuvky, mačkám displej až k nule. Lednička má alespoň světlo, tahle trojkomorová záležitost se tváří pořád jako bez života. 

Mám zastaralou techniku a žádný hbitý systém defrost. Šuplata venku, uvnitř kry. Všechno praská, ven jde studená pára, táhne mi na kolena. Hrách? Tahle krize přichází tak jednou za rok. Nikdy si nikam nepíšu data, diář mám vždy, ale končí nepopsaný ve sběru pouze s pár nálepkami na deskách. Uvádět letopočet uložení? Ani nápad! Pamatuji si jen to, co nejde setřást, co lepivě ulpí. Probouzím k tepajícímu životu hibernující loňský rok, igelitové pytlíky s praktickým uzávěrem proti toku času. Houby, tři kukuřičné klasy, vypeckované višně, jahody. A úplně dole pět vánočních perníčků ve tvaru zvonu. Možná ještě z předloňska. Už po chvíli je jasné, že páchnou po houbách a už s nimi nic nebude. Hrách?

Prostřední přihrádka je na přebytky. Krabičky s polévkou nejasného původu. Čtyři různě červenooranžové kvádry podobné velikosti připomínající vzorně uskladněné krevní deriváty rozdílných skupin. Vůbec netuším, o co jde. Až obsah přijde k sobě, dám na něj šlehačku, nenávidím smetanu a ještě víc vanilkovou zmrzlinu, nebo k němu uvařím rýži? To by narudlé hmotě šlo, klidně se tvářit a pak člověka sejmout. Působit jako silná rána pěstí do břicha, aby se musel předklonit, namáhavě si kleknout a pokud rovnou nepadnout na bok, tak alespoň utřít slzy. A nudle. Hrách? Odtávající milimetry mnohépokrývající ledové krusty. 

Je tam, asi v druhé vrstvě pod krevní bankou. Zasněžený, dehydrovaný. Několik zelených kuliček popadalo mimo určená místa, někam mezi drobky z tmavých kulatých housek, které prý po rozmrazení jsou do dvou hodin jako čerstvé. Vedle nich, v hluboké době ledové, ve sklenici se šroubovatelným víčkem je pomíchaná radost s nadějí a hrstí sebeúcty. Nemám ani budík. Kdo se nebojí trpět, vstává dobrovolně. Kolikrát jsem na tomhle místě hledala nakrájenou kořenovou zeleninu, abych kolem čtvrté ranní začala vařit jídlo pro všechny muže, se kterými jsem si kdy půjčovala oblečení. Na dně dřezu mění tvar ledové kostky, které návštěvy většinou odmítají.

Ještě půl šišky houskového knedlíku a jsem na dně. Tři přihrádky prázdné, ve vnitřku vykuchané bílé skříňky jsou navrstvené závěje. Chlad stále sálá, podobný je možný jen mezi dvěma bytostmi. Hřeju tedy vodu ve velkém hrnci, který posléze vkládám. Vlna agresivity a netrpělivosti velí vzít fén. A kladívko. I když se to nemá. První kvůli možnému zkratu. Elektrickému. Druhé kvůli poškození. Mechanickému. Mlátím do stěn, klepu do chladicích trubek. Lítají bílé odštěpky, průhledné ledové jiskry. Horký vzduch fénu působí jako závan klimatické nespravedlnosti. Mělo by ho následovat jaro. A květy. Ale je to jen mé soukromé oteplování. Polozapomenutý rok vytéká pozvolna na podlahu, občas ve dvou stružkách na okrajích míjí nastavený lavor. Druhou várku leju do záchodu, následuje čištění celého prostoru a vynucené sucho. Po přízemních mrazících ani památky. 

Hrách ožívá. Končí v hrnci s trochou cibule. Něco jsem ale zase špatně odhadla, mám úplně mokré ponožky. Na podlaze je odliv. Teče mi do bačkor. Je mi zase zima a tak doufám, že už je to všechno, ohledně domácích loňských sněhů. Jahody vypadají i chutnají jako bláto. Opouští kuchyň. Nelituji toho, co už bylo u ledu. Vždyť venku ty živé už odkvétají, brzy zase nějaké plastově udusím a dám chladit. Kukuřičné klasy sním zítra, nikdy jsem neměla dlouhodobé cíle či vize. Dvířka zavírám s neobvyklou lehkostí. Jen nesmím zapomenout, že námraza se v uzavřených prostorech tvoří nerovnoměrně.