Lumír Vaněk

 

Foto: Lucie Bednářová

 

Procesí.

 

 

Krok zpátky

a ještě krok a ještě krok

přesně ve svých stopách.

 

 

Je zde mrtvo, bezvětří

a zápach po shnilých citech

postavy ve škraboškách drhnou

nemravné doteky ze svých těl

otevírají si lebky

aby z nich do cizích kapes

podsunuli své nádory.

 

Chvatně se převléknou

vlastním trusem zahladí stopy

a pak vyklopýtají ze tmy

                               úplně jiní

zalezou do procesí očištěných

s nimiž hlasem ovečky bečí

nábožné litanie.

 

 

Krok vpřed

a ještě krok a ještě krok

přesně v jejich stopách.

 

A ještě krok

   a ještě krok

         a ještě krok

             a ještě krok

                 a ještě krok

 

 

Modlitba na kříži.

 

 

Smetiště mých myšlenek

těžký kříž

přestávám rozumět.

Nahý s rameny do krve

táhnu svojí pustinou

vlastní břímě.Proč

 

zde nikdo není

a hora přede mnou.

Sám

bičem ženu své tělo

prosím a proklínám

hryžu svou slabost.

 

Tam nahoře pusto.

Sám

rukama otvírám skálu

sázím svůj kříž

svou rukou

na něj přibit.Proč

 

spoutal jsem své tělo

zapřel náruč

hřebem zarazil

krok do propasti.

A srdce jako kovadlina žije.

Žije!

 

 

Vše jsem už dal

vykoupení nepřichází

je čas k modlitbě.

 

Dotkni se mne

a zůstanou jen stigmata

jak růže v mých dlaních.

 

 

 

 Poezie pro Manifest úzkosti I:

Uzel.

Chtíc uniknout zničující ráně
na pomezí rozumné snesitelnosti
podrobuje zkouškám jádro
trvale borcené štěpným procesem.

A jako každý – vidíc, že je poroben
v uzlu hledá pevný bod.

Vysoké napětí…

Cokoliv způsobuje ustálení je dobré –
v prvotním impulzu rozpažené ruce
stimulují střed
v nohách tlak naznačí
že tělem z pahýlu prorůstá
zdravý strom…

Lepší svět.

Až budeš tam nahoře
a výš už to nejde
budeš zklamán
neboť nenajdeš nic.

Ve stopách Zarathustry
vracet se budeš dolů
k lidem
a pochopíš -

trhovci, šejdíři, zloději
kejklíři, mocipáni
zlatoústí básníci
tu malují iluzórní svět

tlustí biskupové hrozí peklem
tribuni lidu slibují lepší svět...

Ach, ano
tak to skutečně je.

Pak pokorně vystoupáš znovu
cestu k výšinám
a už se nikdy nevrátíš.

Úschovna vlastního já.

Co to je co zůstalo
hluboko v těle dlouhá bezbolest
jasně neohraničené nic, úhor
na polozapomenuté louce
kdysi tak krásně rozkvetlé.

Podivný, marný svět
který už nedrásá občasnou nádherou
strachem z bílých míst
svět s milníky a jasnou cestou
k bezpečnému přežití
kde ovšem nikomu nebude vráceno
co jednou s úlevou odevzdal.

Patrně nově couvá do starých míst
a potichu sbírá modlitby
které zůstaly neoslyšeny.