Annie Šuláková

 

Mlha

 

Jsem lapena v tichu,

ubíhají vteřiny,

za okny si s listy vítr hraje.

Opadaly duby, buky, modříny,

jak žít je hádanka

a střípky jinotaje.

 

Chovat se důstojně,

tak jak na ženu se sluší,

obrnit se a mluvit dospěle.

Kdysi byl život jaksi jednodušší

a někdy je boj,

i vstávat z postele.

 

S dalšími roky

kamsi vytrácí se, -

pocit, že zvládnu cokoliv.

Už zas nastal čas,

kdy venku zešeří se

a v duši bude usedavě mrholit.

 

Myslela jsem,

že stejně jako jiným, -

i mně se jednou vyjasní.

Namísto toho, ujištění sílí,

že kolem padá mlha

a já tiše spadnu s ní...

 

 

 

 Verše pro Manifest úzkosti I:

 

 

Lék

Nikdo mě nevaroval,

před tím, jak dospívání bolí.

Že sny zešednou

a kouzlo rozplyne se v dým.

A i kdyby to zkusil,

řekla bych: to nikdy nedovolím!

Do světa bez kouzel,

já přece nepatřím.

Dny dál plynou

v hávu světle šedém

a tíseň, ten parazit,

do útrob se vkrádá.

Bojím se prohry,

však nechci vzdát se předem,

i když už netěší mě,

co měla dřív jsem ráda.

Život je zkrátka svěrák,

co v povaze má drtit,

je zrádný jak řeka,

v níž nenalézám brod.

Je mi úzko z toho všeho,

že neumím žít a přesto nevyhnu se smrti,

kéž by někdo vymyslel

lék i na život...