Vlasti Dada

Nájemní vrah

A je to tady. Klíč vniká do zámku. S ním Karla, připravená zavraždit tvoji milovanou, odpolední Idylu.

„Františku už jsi slyšel, co se stalo?“ krákorá hned zpoza dveří. „Ten Topič z vedlejšího vchodu to má za sebou. To je hrozný! Celá se třesu.“

No a co jako. Teď ti tady tou svou hubou přemele celou černou kroniku, co si venku pečlivě nahrála do palice od ostatních bab jejího kmene. Ty, Franto, ten chrchel zbytečných informací necháš protéct z levýho do pravýho zvukovodu. Naštěstí máš taky v hlavě nahráno to svý pásmo automatických odpovědí. Zapneš náhodnej výběr zvukových stop.

„A víš, že to se mnou nic nedělá? To máš každej den nálož zlejch zpráv. Člověk si na to docela zvykne. Votupí,“ hodíš první náhodnou.

„No jo, ale tohle se týká i nás. Přímo nás. To se neděje v televizi, ale v našem baráku. Ty nemáš strach? A není ti těch lidí líto? Vždyť si Topiče znal, zdravili ste se,“ krákorá dál tu svojí.

„Hele můžou si za to sami, Topič i všichni ostatní,“ házíš další, hodně ohranou. „Jejich blbost a lenost je umořila. Vždyť my sme snad v suchu, ne? Máme práci, máme úspory. Není třeba mít strach. Neplatiči žijí z cizího a pak jednou prostě přijde den konečnýho zúčtování. Žádná lítost.“

„Františku ty nemáš srdce, fakt. Když jsem si tě brala, tak jsem si myslela, že ho máš na správným místě. Ale časem si ho někde vytrousil nebo co. Jak můžeš takhle mluvit. Vždyť přece víš, že Topič byl hodnej pán s moc blbým osudem. Co přišel o ženu, šlo to s nim z kopce. Utápěl se v chlastu. Nic už ho na tom světě nedrželo,“ mele jako kafemlejnek.

Tak to je tvoje chvíle. Teď tam pusť cynickou a klid je tvůj: „No tak vidíš, aspoň to má teď za sebou. Vítězství ve prospěch všech zúčastněných stran.“

„Františku ty jsi monstrum. Fakt. Hnusnej člověk, jestli tě teda můžu ještě nazývat člověkem. Jdu vedle.“

Výborně. Karla za sebou práskla dveřma od ložnice a tvoje sladká Idyla může opět vstoupit. Akorát že ti místo její sladkosti leze na oči přízrak toho budiž Ničemy Topiče. Zalez, obludo! Co je ti po něm! Co je ti po všech těch chudácích, co stepujou každou první středu v měsíci s pazourou nataženou před Pracovním úřadem. Anebo ještě líp. Naočkujou tu svoji harantáž, aby natahovala ručičky a budila lítost u sentimentálních babek Karlina kmene. Ručičky, čokoládový, žlutý, nebo i bílý. Je to jedna verbež bez ohledu na barvu. Ty, Franto, přeci nejsi žádnej rasista, i když těch čokoládovejch je víc než bílejch, to by ses vsadil. Co je ti ale po nich. Tys si jim haranty ani dluhy nenadělal. No, neudělal si je ani Karle. Jste bezdlužní, ale taky bezdětní. Děti byste mít už měli. Myslela by pak na svoje a nelitovala tolik cizí. Jenže ty si vás chtěl zajistit, a jak si tak zajišťoval, Karla zestárla. Teď už je jalová a pořád ti to vyčítá. Máte spolu tenhle krásnej třípokojovej byt, máte silný spolehlivý auto a pravidelný rochnění v moři, ale ona by ráda děti. Ženská se holt bez dětí cítí nenaplněná. Ještě pět let budete splácet. Pak jí zaplatíš nějakou dobrou zahraniční kliniku. Dneska se rodí i v padesáti. Však oni jí ten její zaseknutej reprodukční cyklus promažou a rozchodí. Budete starý rodiče, ale zodpovědný. Bez dluhů. Schopný děcko zajistit. Tak ať si někdo zkusí něco namítat. Tak Idylkoo…

XXX

Chroptí zvonek. Potřeboval by opravit, neřád. V tuhle nemravnou hodinu má být sakra zticha. To zas nějaký bídáci s jedním mozkovým závitem hrajou dole z nudy zvonkohru. Ty bys věděl, jak je zaměstnat, hajzlíky.

„Františku kdo tak dlouho zvoní, nechceš to jít zjistit?“ hýká na tebe Karla z ložnice.

No asi bys měl jít vytáhnout tu sirku ze zvonku, když už nic jinýho. Došouráš se ke dveřím a odemkneš. Ale vida! Žádní syčáci. Za dveřma stepuje chlap ve žlutým saku. Asi hledá někoho ze sousedů, hned tě napadá. Jiný možný vysvětlení přece taky není.

„Dobrý den, Vy jste pan Jistý?“ začne Žluťák, aniž by se představil. Vždyť taky není třeba. Žlutý každej zná. I ty je dobře znáš.

„No to jsem,“ přiznáš. „ Hledáte někoho?“

„Vás.“

„Potřebujete se na někoho zeptat?“ ptáš se sám opatrně.

„Nikoli, přicházím přímo za vámi. Nezaplatil jste včas“.

Včas? Včas! Včáááás, rezonuje ti v lebce. Včááás lítá od ucha k uchu, odráží se ti zevnitř o spánky, pinká o temeno. Tenhle Žluťák říká, že ty, Františku, si nezaplatil včas? To musí být nějakej omyl. „To musí být nějaký omyl?“ zapneš volume, aby to slyšel.

„Vyloučeno, pane Jistý. Víte dobře, že omylnost našeho úřadu je statisticky zanedbatelná. A i kdybyste chtěl vznést námitku, můžeme vše ověřit prostřednictvím několika kliků.“

To už Žluťák vytahuje z kufříku svůj tablet, něco do něj párkrát ťukne, aby ti ho vzápětí namáčkl na nos.

„Vidíte.“

Nevidíš. Zatmělo se ti před očima a suneš se pomalu po futru směrem k drátěný předložce. Žluťák tě však pohotově zvedá a křísí. Přistrkuje židli. Je na podobný situace dobře připravenej. To už se spouští Karlin ječák. Vylezla ze svý nory a ječí, brečí, běduje, tak teatrálně, jako by na to roky trénovala.

„Paní prosím uklidněte se a nechte mě zahájit protokol,“ žádá ji Žluťák. Karla rázem zmlkne, beztak musí nabrat dech pro další výstup.

„Takže tedy přicházím za Vámi z pověření Úřadu pro konečné řešení nájemních otázek ve věci Vaší exekuce. Dne 10. prosince nám přišlo upozornění, že jste již dvakrát nezaplatil splátku hypotéky u Vaší Banky. Tímto jste se dopustil závažného přečinu proti Zákonu o bydlení a ve správním řízení bylo rozhodnuto o Vaši exekuci, která připadá na dnešní den. Omluvám se Vám za tuto hodinu, měl jsem dorazit výrazně dřív. Dnes se mi bohužel sešlo několik komplikovaných exekucí u velmi sprostých neplatičů nájemného. Vy jste slušný plátce hypotéky, tedy doposud jste byl, jak vyplývá z našich interních záznamů. Doufám tedy, že se domluvíme a vše půjde hladce. Nyní spolu projdeme krátký dotazník a Vy si zvolíte způsob provedení exekuce.“

Ztratil si hlas. Kradmo pohlédneš na Karlu, ta jen nepřítomně hypnotizuje žlutý knoflíky na žlutým saku a skoro nedýchá.

„Karlo“, dere se ti z chřtánu. „Řekni přeci něco. To musí bejt omyl. Vždyť já to vždycky platím převodem. Muselo dojít k chybě. Třeba sem špatně opsal kód. Vždyť já sem přeci slušnej člověk. Nemůžete mě hodit do stejný kafilerky s neplatičema!“ kňouráš.

Chvilkový ticho prořízne Karlino: „Drž hubu!“ Ani se na tebe nepodívá a hned spustí na Žluťáka. „Mám takovej dojem, že manželka může byt po neplatiči převzít, když sama uhradí dluh a pokutu. Je to tak? Já tady nemám trvalý bydliště. Hypotéka není na mě. Tady pan manžel se vždycky bál mojí nespolehlivosti. Takže mě se ta exekuce netýká.“

„Ano, paní Jistá. Máte správné informace.“ ujistí ji Žluťák. „Ve Vašem případě lze postupovat tak, že po exekuci vznesete požadavek na byt, zaplatíte dlužnou částku a pokutu. Pak bude smlouva přepsána na Vás.“

„Dobře tedy. Udělejme to takhle. Mezitím se jdu projít. Neudělejte mi tady prosím svinčík!“ Karla popadne kabát, rychle nazouvá boty. Mezi dveřmi se na tebe ještě otočí. „Není mi tě líto, Františku. Není mi tě líto! Co sis navařil, to si sněz. Já to vidět nechci!“ zalyká se.

„Karlo! Karlo! Počkej, ty ses musela zbláznit. Všichni se museli zbláznit. Tohle je nějakej blbej sen jenom,“ chroptíš.

„Ale hovno,“  řekne Karla. „Tohle je právě ta realita. Tak s pánem bohem a já jdu!“ Zabouchne za sebou dveře.

Tak a máš to, ty vole starej. Tolik ses o ni staral, a jakmile jde do tuhýho, práskne do bot.

„Takže pane Jistý,“ mele zas něco Žluťák  „měli bychom pokračovat. Nyní s Vámi projdu krátký dotazník, kde zvolíte, co máme udělat s Vašimi osobními věcmi. Rozhodnete, jak proběhne exekuce a jak by mělo být naloženo s Vašimi ostatky.“

Tohle se ti, Franto, jenom zdá. A ve snu neplatí logika. Hned to na tom Žlutým panákovi otestuješ. Řekneš mu samý hovadiny a on je odkývne. Poznáš tak, že se plácáš ve vlastním snu.

„Tak osobní věci prosím pošlete rovnou na Hrad. Chtěl bych být čtvrcen na náměstí párem volů a přeji si státní pohřeb, samo sebou,“ diktuješ Žlutýmu.

„Pane Jistý, já vím, že jste utrpěl šok.“ Žluťák tě uvrhuje do definitivní reality. „Věřte mi, že situace je nepříjemná i pro náš Úřad a já, jakožto jeho zástupce, bych rád vše ukončil pokud možno důstojně. Pokud nejste schopen učinit rozhodnutí, dovolte mi, abych Vám dal několik návrhů.“

Experiment selhal, vole. Tohle není sen, tohle se ti opravdu děje, vole. Bahníš se až po kolena v realitě, vole. Nezmůžeš se na slovo. Kýváš se jak umělohmotnej paňáca s rolničkou a nepříčetným výrazem. Do spánku ti bubnujou slova jako útěk, prašti, dej mu prachy. Nechtějí se ale spojit do jediný logický konstrukce. Tuhle útěkovku nevyhraješ. Tak teď by se ti před očima měl začít odvíjet film tvýho života, ale mysl ulpívá na debilních detailech minulých dnů. Moucha v kafi, Karliny ošklivý nadkolenky, otlemená reportérka v bedně.

„Tak tedy klienti mohou odkázat osobní věci našemu úřadu, pokud o ně příbuzní nestojí,“ zruší Žluťák ticho ve snaze tě popohnat.

„Budiž,“ odpovíš.

„Mám tady pro Vás pilulku, co spolknete. Je to zcela bezbolestné, hygienické. O Vaše ostatky se posléze postarám.“

„Spolknu,“ polkneš zatím nasucho.

 „No, a aby příbuzní neměli mimořádné náklady, navrhuji sociální pohřeb.“

„Papundekl, dobře tedy,“ kývneš.

Žluťák ještě něco ťuká do tabletu. Podává ti ho, aby ses prstem podepsal. Taková hovadina, podepisovat se prstem, říkáš si ještě.

„Mohl bych si k tomu sednout do křesla a pustit hudbu?“ škemráš.

„Ale jistě,“ odpoví Žluťák, aniž by zvedl oči od tabletu.

Hovíš si v křesle. V jedný ruce svíráš sklenici, v druhý pilule. Mozek vysílá stokrát ruce signál, aby vydala jednu piluli, ale ta se nehne. Zkoušíš to minuty, hodiny, roky.

„Prosím váš, mohl byste…“

„Ale beze všeho“, odpoví Žluťák, rozevře ti jednou rukou hubu a druhou vpraví piluli až do krku. Zápas minimalistický. Má v tom zjevně praxi. Má na to grif.

Povaluješ po jazyku doušek vody. Napít se ještě umíš. Polkneš. Prohlížíš si svůj byt, máš ho tak rád, i když už ti neříká pane. Tak aspoň že tu zůstane Karla a nenastěhujou sem nějaký...takový... ručičky natažený. Ta představa tě zvedá z křesla, nebo tě to zvedá už Smrt? Má Smrt spoustu mrňavých usmolených ručiček? Ale co, přece nebudeš teď myslet na špínu světa. Radši si přivoláš svoji krásnou a vznešenou Idylu. Žluťák se rozplývá, rozplývají se otravní sousedé a Idyla pomalu přichází a tančí ti Tango de la Muerte.

Kurz kreativní nenávisti

 

Je ráno a je čtvrtek. Den tvojí schůzky. Pár minut před odchodem hojíš černou pastou odřeniny na tmavomodrejch botách. Nasliněným prstem sjíždíš šmouhy na bundě. Pak ještě během vyhlížení tramvaje oškubeš ze svetru chumel zvířecí srsti. Naneštěstí si toho všimne váš místní blázen, co vždycky po ránu obkružuje zastávku a křičí nesmysly na lidi vyhlížející transport do zaměstnání. Ptá se tě na kočičku. Díváš se jinam.  

Naštěstí (aspoň pro jednou!) dlouho nečekáš. V zápětí tě nabere tramvaj směr ÚP. Vlaješ na tyči. Chlap pod tebou přitom o tvůj invalidní pole dance nejeví nejmenší zájem. Tře se neuroticky o laminát sedačky a přitom něco buší do tabletu. Může být tak starej jako tvůj prvorozenej. Jedovatá ženská v kostýmku si podezíravě měří tvoje nezahojený boty. Poznala snad, co jsi zač? Nutíš se předstírat nenucenost. Ošoupanej kluk s batohem ti nabízí místo k sezení. Šupácká solidarita. Bereš to a je ti jasný, že máte společnou cestu na ÚP. Pak už konečně vystupuješ a celá ta svatá trojice z tramvaje se sype za tebou. Musíš je setřást. Schválně se zdržíš u výlohy pekařství a předstíráš, že hledáš peněženku, aby tě předešli. Ten s tabletem skočí do podzemí, máš ho z krku, ale ženská v kostýmku s batůžkářem míří směrem k ÚP stejně jako ty. Oba se neskutečně plouží. Ztrácet tempo tě stojí dost námahy. Rozhlížíš se po ulici, pak se vydáváš na lov imaginárních předmětů v tašce. Ať děláš, co děláš, stometrovou cestu od zastávky k úřadu stejně neprodloužíš. A vida, překvapení. Z batůžku se vyloupne almužník ÚP, žádná socka, ale rovnou výplatčí dávek. Říkali ti přece, ať nesoudíš lidi podle vzhledu, pamatuješ, viď? No jo. To ses zase jednou netrefila. Batůžek je pán. Nečeká frontu, vrátný ho pouští s podlézavým úsměvem rovnou dovnitř a neurotickýmu vlnění venku před vchodem úřadu přitom nevěnuje žádnou pozornost. Řadíš se do fronty a snažíš se maskovat novinama, co sis sebrala na zastávce, aby tě náhodou nepoznal někdo z kolemjdoucích. Ta v kostýmku stojí o dvě pořadový čísla před tebou, protože se neloudala. Pokradmu mapuješ okolí. Před tebou černo, za tebou Rusko. Seš tady snad jediná česká ženská? Naštěstí nejsi, náhle tě opláchne teplá vlna solidarity s tou paní z tramvaje. Kostýmek nekostýmek. Nesuď podle vzhledu! Chodila si do školy, léta si dřela a teď skončíš v týhle lidské stoce před dveřmi ÚP, stejně jako ona, zánovní, ale dobře udržovaná ženská. Pak se ještě nějakou chvíli koupáš v sebelítosti, z který tě nevytáhne ani cvaknutí dveří, to až šťouchání a strkání pořadových čísel za tebou tě tlačí do brány úřadu.

Sedíš mezi patnáctkou a dvacítkou. Ty seš sedmnáctka. Kam mizí ty chybějící čísla: 16, 18, 19? Dumáš jako vždycky, abys dorazila beztak už zabitý čas. Pořadový číslo patnáct je jasná muslimačka. Okolo ní poskakuje jakási strakatá slečna a něco vykládá. V angličtině. Když už to její kvákání nemůžeš vydržet a zvažuješ postávání před číselnou tabulí opodál, přijde číslo patnáct na řadu. Strakatá slečna podnikne rychlej nájezd na přepážku, strká referentce kus papíru a sype ze sebe informace o paní Fatimě, co má zájem o rekvalifikaci. Tahle strakatá nádhera by ti pomohla akorát tak do blázince, říkáš si, ale jak je možný, že ta muslimačka má VIP služby, holku, co za ní mluví, a český ženský, co studovala, co celej dosavadní život jede v nonstop provozu práce-domácnost-práce, nikdo s překladem úřednických slintů nepomůže? Jsi prostě stará a málo exotická a tak se nikdo nestará. Jediný štěstí, že Franta i po rozvodu posílá peníze a ty nemáš oplejtačky s úřadama kvůli placení bydlení.

Konečně zabliká tvoje číslo. Ty si jen číslo. Starý číslo, bez invence, neschopný inovace, neflexibilní. Blikáš na přepážce sedm. Musíš za roh, kde na tebe bafne starej známej batůžkář z tramvaje. Bude teď tvůj novej pracovní referent.

Batůžkář chvíli zírá do kompu. Seš popsaná karta v databázi ÚP. Děsíš se pomyšlení na to, čím tě popsali.

„Zvažujete rekvalifikaci,“ ozve se po chvíli. Zní vlídně a tak ti žaludek klesne do standardní pozice.

„Ano. Mám sice vysokou školu, ale stejně sem za váma chodím už skoro rok,“ řekneš s důrazem na slovo vysoká.

„A už jste se rozhodla pro konkrétní kurz?“ ptá se.

Vytahuješ z tašky úhledně složenej leták, co sis už při minulý schůzce vzala z okna v druhým patře úřadu. Batůžkář si ho pozorně prohlíží.

„Když já nevím, jestli sem dost kreativní. Je pravda, že na škole a krátce poté sem dost psala.“

„To je pro vás ideální kurz, nebojte,“ povzbuzuje tě batůžkář.

Vyplníte společně papíry pro úřad, několik motivačních keců a životopis.

„U tohoto typu kurzu po vás nechtějí klasický motivační dopis. Máte jim na maximálně dvě normostrany popsat, co vás nejvíc štve. Taky přiložit ukázky svých prací – vybrané komentáře na sociálních sítích a v diskuzích pod články, emaily, zkrátka co máte. Už jste se nad tím zamýšlela?“

„No. Popravdě už sem si vše připravila,“ odpovídáš se šprťáckou hrdostí.

„Tak sem s tím!“ usměje se batůžkář.

Nejistě mu podáváš modrý desky. Ukládá je na štos spisů.

„Pořadatel kurzu nám dá vědět, jak jste dopadla. Myslím, že kurz je dobrá volba. Můžete díky němu najít poměrně snadno nové uplatnění, pracovat pro široké spektrum společností, médií, možná dokonce i pro vládu. Dám vám vědět, jak to dopadlo. Mohu vám dnes ještě s něčím pomoci?“ ptá se nakonec.

Vrtíš hlavou jako ve škole. Rozloučíte se a ty se vydáváš na lov levnýho zboží. Obtěžkaná dvěma taškama míříš o hodinu později rovnou ke škole. Tvoje nejmladší je sice už docela velká, ale chová se jak nezřízená střela. Učitelky z ní udělali ADHD, pro tebe je to hadice, která ti denně pije krev. Krev místo školního mlíka, to lije po spolužačkách, ale ty ho stejně musíš zaplatit. Jenže nemáš čím. A tak číháš na dceru za rohem, v ulici, kudy učitelka nepůjde. Před školním vchodem by tě mohla kvůli tomu mlíku přepadnout. Dopravíš dceru bez úrazu domů, děkuješ za každej den, kdy vás nic nepřejelo. Teď krmit, vymydlit a uložit se zbytkem tvojí smečky.

XXX

Končíš večerní rituál smýčení bytu. Nezaměstnaná, to teda rozhodně nejseš. Konečně se sesuneš do křesla u stolku. Zmáčkneš tlačítko kompu tak silně, až zmodrá. Počítač zavrní a probere se z hybernace. Kroužíš myší kolem malý obálky na monitoru. Stejně ti ještě žádná zpráva nepřišla, nemůžou být tak rychlí, říkáš si. Když se ale konečně odhodláš schránku otevřít, vysype se na tebe zpráva z ÚP. Píchne ti pod levou lopatkou. Batůžkář píše, že kurz schválili a ty můžeš rovnou začít! No je to možný? Dostaneš taky podporu v rekvalifikaci, ale to musíš ještě měsíc počkat. V duchu si zavýskneš, nahlas nesmíš, to by vzbudilo děti. Postupuješ nedočkavě podle instrukcí z úřadu, stáhneš program, vyplníš svoje jméno a přihlašovací heslo. Vítá tě Kurz kreativní nenávisti! Teď předvedeš, co v tobě vězí. Vždycky si chtěla psát, ale na studiích si musela hodně dřít, při dětech a práci to už vůbec nešlo. Občas si zkoušíš do šuplíku nějaký ty slaďáky, ale tohle je něco jinýho. Když absolvuješ úspěšně, seženeš práci u renomovaný společnosti, budeš psát články, marketingový sdělení, budeš pracovat jako komentátorka na sítích. Kurz je moderní, internetovej. Nemusíš se nikam plazit a s nikým se konfrontovat na živo. Spouštíš aplikaci.

Kurz Kreativní nenávisti vesele bliká na uvítanou. Umí i mluvit, je totiž interaktivní.

„Milá paní Anno, jaký byl váš dnešní den? Pojďte se z toho vypsat,“ pobízí tě. Ten je teda hrrr, takhle na večer po všech útrapách dne.

Naťukáš pár nadšenejch řádek o tom, jak ses z ženský, co už dávno není v kurzu, stala účastnicí tohohle skvělýho kurzu.

„To je pěkné,“ mluví ti sluchátka do uší, „Jsme rádi, že jste v kurzu s námi. Začneme lehce teoreticky, ale opravdu jen lehce. Tak tedy pro rozvoj kreativní nenávisti je důležité uvolnit mysl, zahodit naučené myšlenkové zábrany a nechat volné pole působnosti negativní tvorbě. Pro rozvoj kreativní nenávisti je rovněž důležité soustředit se na kvantitu, kvalita se vypiluje praxí.“

Po malý pauze sluchátka pokračujou: „Nesmíte se nechat uzavřít v jednom pohledu na problém, byť by se zdál sebelogičtější. Nebojte se popustit uzdu fantazii. Črtejte nová spojení bez autocenzury. Autocenzura negativní kreativitě rozhodně škodí. Nebojte se svoji mysl vyzvat do boje! Čtěte, hledejte nápady, shánějte si relevantní zdroje! A teď přejděme k malému cvičení. Takže vybavte si tři věci, které vás dnes opravdu naštvaly.“

Zamyslíš se, kdyby byly jenom tři. Představíš si sedmihlavou saň z dětský pohádky, každej šupinatej krk ověnčenej hlavou osoby, bez které by ses ode dneška do skonání světa ráda obešla. Jedna saň nestačí, máš tu rázem celou výstavu plazů, v tý tvojí hlavě. Všichni se ti pletou dohromady. Z toho nepřebernýho množství je těžký vybrat jen tři hlavy. Tak co tě vlastně štve? Učitelka a to její debilní mlíko. Proč proboha vozí do škol litry mlíka, který po sobě děcka akorát lejou. No a štve tě to tvoje mladý ADHD, ale koho neštvou děti. V neposlední řadě tě štve celej svět, ten cizí svět, kterej tě vyštval do nepotřebnosti, nezaměstnanosti. Cizáci. Paní Fátima, co chce rekvalifikaci. Plazi už ti lezou z klávesnice na monitor a kurz tě chválí:

„Výborně! A teď se pokuste myslet v souvislostech. Co tyto tři věci spojuje. Podaří se vám identifikovat společného původce vašich problémů?“

Píše mi robot říkáš si. Není žádnej živej učitel někde před druhým monitorem. Ostatně co by tam taky dělal, v tuhle hodinu. Cítíš na patře zklamání. Tolik ses chtěla dostat do kurzu. Myslela si, že ti to přinese bůhví co, dokonce zaměstnání! Píšeš jim tam nějaký hovadiny, a přesto tě chválí. Nikdo to nečte. Ale tak proč ne. Mlíko, ADHD, cizáci z cizího světa. Cizáci prodávají otrávený mlíko, co způsobuje ADHD! Ťukáš a směješ se přitom vlastní zhovadilosti. Takovej blábol! Robot ti zatím jistě chystá pochvalu.

„Skvělé, skvělé.“  hřmí ze sluchátek. “Daří se vám vystoupit z rigidních myšlenkových schémat a hledat nové souvislosti. Teď zkuste svoji myšlenku rozvést. Jak byste přesvědčila případné publikum o pravdivosti svojí teze? Zkuste přinést argumenty.“

Je pozdě. Sotva koukáš, argumenty nemáš, ale dobře, když už… Plodíš nesmyslně hloupej text, v hodinu, kdy si dřív plodila děti. Počet dětí s poruchami učení, s ADHD a autismem neustále narůstá. Odkud k nám tato epidemie přichází? Na vině může být projekt mléko do škol. Otrávené mléko z neznámých zdrojů. Firmu vlastní migrant, který si v ČR založil byznys. Čteš to jednou, dvakrát. Obaluješ holý věty a zas a znova. Plození hovadin tě začíná intenzivně uspokojovat a Kurz plesá.

„Vynikající. Jste náš člověk!“ rozplývá se algoritmus. A tobě už se rozplývá monitor před očima. Zalomíš to přímo do klávesnice. Čelem píšeš dobrou noc a počítač s Kurzem spokojeně vrní. Usíná s tebou. V noci tě pronásledujou cizinci a stříkají po tobě otrávený mlíko.

XXX

Mléko a silné kosti? Dětem po něm měkne mozek!

Mléčné výrobky jsou pro dětský organismus nepostradatelné. Obsahují totiž vysoké množství vápníku, který je nezbytný pro správný vývoj kostí. Na to pamatoval i projekt „Školní mléko“, jehož cílem bylo zajistit pravidelné dodávky mléka školákům na svačinu. Jenže namísto zdravých kostí mléko školákům způsobilo trvalé poškození mozku. Za dodávkami jedovatého mléka stojí migrant!

Čtěte již zítra exkluzivní reportáž Anny Krátké v příloze „Zdraví a životní styl“ Paralelních Listů!